Článek
Jmenuju se Martina, je mi pětatřicet let a už přeš čtyři měsíce žiju život, o kterém bych vám ještě před rokem řekla, že není možný.
Mám partnera, se kterým jsme spolu přes patnáct let. Máme čtrnáctiletého syna. Na venek působíme jako normální rodina. Jenže uvnitř… uvnitř už dávno nejsme.
Můj partner se mě přestal dotýkat. Přestal mě chtít. V ložnici spolu nežijeme roky. Nejprve jsem se to snažila chápat – únava, práce, starosti, dítě. Ale pak mi pomalu začalo docházet, že tohle není jen fáze, ale realita. A čekat, až se změní, znamená zůstat sama až do konce.
A tak jsem se rozhodla. Pokud mi doma chybí blízkost, vezmu si ji jinde.
Kolega z práce
První byl kolega. Smáli jsme se spolu vždycky, seděli vedle sebe na poradách, měli svoje malé vtípky. Jednou jsme zůstali sami v kanceláři.
„Měla bys někdy taky odpočívat,“ řekl a položil mi ruku na rameno. Bylo to první nevinné gesto.
Tělem mi projelo zvláštní mrazení. A já měla pocit, že jsem se znovu nadechla. Když mě pak políbil, nevzdorovala jsem. Když mě objal, uvědomila jsem si, že mi právě tohle chybělo nejvíc – obyčejná touha být pro někoho žena.
Od té doby si občas najdeme čas a užijeme si společné chvíle. Není to láska, je to moje malé útočiště.
Mladý hasič
Druhý přišel nečekaně. Čtyřiadvacetiletý kluk z vedlejší vesnice. Dobrovolný hasič, vždycky veselý a ochotný.
Jednou mi pomáhal s autem a skončili jsme u něj doma. Ani vlastně nevím, jak se to stalo. Najednou jsme seděli u otevřené láhve vína a povídali si. Konverzace byla svěží, zábavná a plynula až neuvěřitelně přirozeně.
„Víš, že jsi na svůj věk fakt vyspělý?“ smála jsem se. „A ty zas nevypadáš, že máš čtrnáctiletýho kluka,“ mrknul.
Když mě políbil, cítila jsem se jako v časech, kdy mi bylo dvacet. V době, kdy jsem neřešila pořád dokola jen domácnost, účty, co budu vařit.
On mě obdivuje a já si s ním připadám tak bezstarostně a živě. Cítím se jako bych zase byla v době, než jsem založila rodinu. Připomíná mi, že nejsem jen máma a partnerka v nefunkčním vztahu.
Manžel kamarádky
A pak je tu ten třetí. Nejnebezpečnější. Můžu přijít opravdu o hodně. A to přináší obrovské napětí. Je to manžel mojí nejlepší kamarádky.
Chemie tam byla vždycky, ale oba jsme ji potlačovali. Až jednou, když kamarádka odběhla pro pití, zůstali jsme sami v kuchyni. Podívali se na sebe – a bylo jasno. Oba jsme se vrhli pro polibek, který prolomil hranice a všechno změnil.
Vím, že je to největší risk. Vím, že kdyby se to prolomilo, ztratím hodně. Ale právě ta hranice, to napětí, dává našim schůzkám úplně jinou příchuť. Cítím, jak je ze mě mimo, jeho chtíč. Vím, že je v tom víc, než jen obyčejný sex.
Naplněný život
Někoho může napadnout, jak to všechno můžu stíhat. Sama bych nevěřila, že se to dá. Celé mi to dává tolik energie do života, že stíhám daleko víc věcí i v domácnosti. I čas se synem dokážu naplánovat zajímavější a energičtější, že si ho oba hodně užíváme.
Každý z milenců je úplně jiný a dává mi něco jiného. Každý naplňuje jiné potřeby. Každý ví jen část pravdy. Nemyslím si, že by potřebovali vědět všechno.
Cítím se tak svobodně. Po dlouhé době mám pocit, že opravdu žiju a užívám si života.
A výčitky? Ne, ty nemám. Čekala jsem roky, jestli se můj partner změní. Obětovala jsem tomu vztahu spousty let a nezměnilo se nic. Nakonec jsem se změnila já. Vzala jsem si zpět, co mi chybělo.
A jestli mě odsoudíte? To už je na vás. Já jsem konečně zase šťastná.
