Článek
„To snad není možný! Vy to děláte schválně?“
Muž přede mnou položil košík na pás tak prudce, až se převrátil kelímek se smetanou. Fronta se nehýbala. Jedna pokladna zavřená, druhá plná lidí, třetí zrovna řešila vrácení zboží.
Bylo po páté odpoledne. Každý chtěl být doma.
Prodavačka jen tiše markovala další nákup. Bylo na ní vidět, že toho má dost. Přesto se na každého podívala a popřála hezký den.
Muž ale nepřestával.
„Půl hodiny tady stojíme. To nemáte víc lidí? Za co vás vlastně platí?“
V obchodě bylo najednou zvláštní ticho. Nikdo nic neříkal. Někteří dělali, že vybírají bonbony u pokladny, jiní raději koukali do mobilu.
Čekal jsem, že prodavačka něco odsekne. Nebo že zavolá vedoucího.
Místo toho zvedla oči, lehce se usmála a klidným hlasem řekla:
„Já jen doufám, že až budete mít jednou opravdu těžký den vy, potkáte někoho trpělivějšího než dnes potkávám já.“
Nic víc.
Muž otevřel pusu, ale žádná další výčitka nepřišla.
Jen sklopil oči, začal skládat nákup do tašky a potichu řekl: „Promiňte.“
Nikdo netleskal. Nikdo nic nekomentoval.
Fronta se zase pomalu rozjela.
Když jsem přišel na řadu, všiml jsem si fotografie připnuté zevnitř na pokladně. Usmívala se z ní starší paní. Vedle fotky byla černá stužka.
Prodavačka ji na okamžik pohladila pohledem, namarkovala moje rohlíky a popřála mi hezký večer úplně stejným hlasem jako všem předtím.
Odcházel jsem s malým nákupem.
A s pocitem, že o cizích dnech většinou nevíme vůbec nic.
Zažili jste někdy situaci, kdy jediná klidná věta úplně změnila atmosféru?
