Článek
„Tady musíš nejdřív změnit středisko. Jinak ti to fakturu zaúčtuje špatně a na konci měsíce budeme hledat rozdíl.“
Jana se naklonila k monitoru a ukázala nové kolegyni, kam má kliknout. Bylo úterý, krátce po deváté. Na stole stály dva hrnky kávy, tiskárna za jejich zády už potřetí hlásila zaseknutý papír.
„Tohle bych bez tebe vůbec nevěděla,“ usmála se třicetiletá Veronika.
„To se naučíš. Ten systém je trochu pravěk.“
Veronika si zapsala další poznámku. Pak mezi řečí zmínila, že kvůli hypotéce potřebuje potvrzení o příjmu a personalistka jí ještě neposlala správný formulář.
„A to jsem si říkala, že s těmi dvaapadesáti tisíci hrubého už budu mít konečně klid,“ povzdechla si.
Jana přestala psát.
„S kolika?“
„S dvaapadesáti. Proč?“
„Ale nic. Jen jsem tě špatně slyšela.“
Znovu se podívala na monitor. Čísla v tabulce se nezměnila, ale ona je najednou nedokázala přečíst.
Její vlastní hrubá mzda byla třicet devět tisíc korun.
Patnáct let, během kterých se stala samozřejmostí
Janě bylo čtyřiapadesát. Do firmy nastoupila v době, kdy se faktury ještě nosily mezi kancelářemi v deskách a objednávky se potvrzovaly faxem.
Zažila tři ředitele, dvě stěhování, několik účetních programů i období, kdy se propouštělo a zbylí zaměstnanci doufali, že další měsíc nepřijdou na řadu.
Nebyla vedoucí. Pracovala jako administrativní referentka ekonomického oddělení. Kontrolovala doklady, připravovala podklady pro účetní, řešila nesrovnalosti s dodavateli a hlídala termíny.
Když někdo nevěděl, proč se určitá zakázka eviduje jinak, zeptal se Jany.
Když v systému chyběla stará smlouva, věděla, ve kterém archivu ji hledat.
A když se před uzávěrkou objevila chyba, většinou ji dokázala najít dřív, než z ní vznikl problém.
Nepovažovala to za nic mimořádného. Prostě znala svou práci.
Právě proto ji vedení požádalo, aby zaučila Veroniku, která měla po plánovaném přesunu Jany na jinou agendu převzít většinu její dosavadní práce.
Jana souhlasila bez váhání.
„Vždyť oni přece vědí, co dělám“
Naposledy žádala o zvýšení mzdy před pěti lety.
Tehdy jí nadřízený vysvětlil, že firma musí šetřit a že se k odměňování vrátí, až bude situace lepší.
Dostala později menší přidání při plošné úpravě mezd. Nikdy ale neproběhl skutečný rozhovor o hodnotě její práce.
Jana si říkala, že výsledky jsou vidět. Že vedení přece ví, kolik toho zvládne a kolik problémů vyřeší.
Navíc neměla ráda konflikty.
Představa, že si sedne naproti řediteli a začne mluvit o penězích, jí byla nepříjemná. Nechtěla působit nevděčně. Měla slušné kolegy, práci blízko domova a jistotu, kterou si po letech vážila.
Občas se podívala na pracovní inzeráty. U některých pozic viděla vyšší nabízené částky, ale rychle stránku zavřela.
Co když by jinde nezapadla? Co když by se ukázalo, že její zkušenosti mají cenu jen v této jedné firmě?
A tak zůstávala.
Nová kolegyně za nic nemohla
Veronika nebyla nezkušená absolventka. Předtím pracovala šest let v podobném oddělení jiné společnosti. Uměla dobře s tabulkami, rychle se orientovala a dokázala se samostatně ptát.
Při náboru řekla, jakou mzdu požaduje.
Firma její podmínku přijala.
Neměla důvod tušit, že žena, která ji zaučuje, dostává o třináct tisíc méně.
Jana si to uvědomovala. Přesto ji druhý den ráno při pohledu na Veroniku píchlo u žaludku.
Vysvětlovala jí postup, který sama před lety pomáhala zavádět, a v hlavě se jí vracela jediná myšlenka.
Opravdu má moje práce o tolik menší cenu?
Vzápětí se za ni zastyděla.
Veronika se přece ničeho špatného nedopustila. Vyjednala si podmínky, které jí zaměstnavatel nabídl. Kdyby byla Jana na jejím místě, pravděpodobně by také neodmítla vyšší mzdu ze solidarity s neznámou kolegyní.
Jenže rozumové vysvětlení nepříjemný pocit neodstranilo.
Firma potřebovala člověka. A musela za něj zaplatit
Ekonomické oddělení hledalo nového zaměstnance skoro čtyři měsíce.
Dva uchazeči odmítli nabízené podmínky, další neměl potřebné zkušenosti. Mezitím přibývala práce a termín předání agendy se blížil.
Vedoucí proto souhlasil s vyšší nástupní mzdou.
Z pohledu firmy šlo o praktické rozhodnutí. Potřebovala obsadit místo a kandidátka s odpovídající praxí měla na výběr i jiné nabídky.
Jenže stejné vedení dlouhodobě neprověřovalo, zda mzdy stávajících pracovníků odpovídají jejich současné práci a odpovědnosti.
Vznikla tak zvláštní situace.
Za získání nového člověka byla firma ochotna zaplatit víc než za udržení zaměstnankyně, která patnáct let zajišťovala kontinuitu oddělení.
Rozdíl mohl mít různé příčiny. Samotná shoda pracovních názvů ještě neznamená, že dvě zaměstnankyně vykonávají stejně náročnou práci za stejných podmínek.
Jana však viděla, že velká část agendy, kterou předává, je totožná.
A chtěla vědět, čím se rozdíl v odměňování vysvětluje.
Nejhorší nebylo těch třináct tisíc
Večer doma vytáhla kalkulačku.
Třináct tisíc měsíčně. Sto padesát šest tisíc ročně v hrubé mzdě.
Samozřejmě nešlo jednoduše vynásobit tento rozdíl patnácti lety. Veronika před patnácti lety ve firmě nepracovala a mzdové podmínky byly jiné.
Přesto Janu napadlo, kolikrát v minulosti přijala vysvětlení, že na přidání nejsou peníze.
Vzpomněla si na uzávěrky, při kterých odcházela poslední. Na víkendy, kdy jí volali kvůli chybě v podkladech. Na chvíle, kdy jí nadřízený děkoval, že se na ni může spolehnout.
Byla na svou práci hrdá.
A právě proto ji zjištění tolik zasáhlo.
Nešlo jen o peníze. Šlo o nepříjemnou možnost, že firma její spolehlivost oceňovala především slovy, zatímco při skutečném rozhodování o mzdách hrála větší roli ochota odejít jinam.
Rozhovor, který měla vést už dávno
V pondělí požádala nadřízeného o schůzku.
Nepřišla s výpovědí ani s požadavkem, aby Veronice snížili mzdu.
Přinesla seznam činností, které zajišťovala, přehled odpovědností a příklady změn, jež během let pomohla zavést.
„Chtěla bych otevřít otázku svého odměňování,“ začala.
Vedoucí vypadal překvapeně.
„Stalo se něco?“
„Zjistila jsem, že naše nástupní mzdy nejsou nastavené stejně. Chápu, že při náboru rozhoduje situace na trhu. Potřebuji ale vědět, podle čeho hodnotíte mou současnou práci.“
Vedoucí chvíli mlčel.
Pak připustil, že při náboru museli nabídku zvýšit. Současně namítl, že Veronika má zkušenosti s jiným softwarem a do budoucna se počítá s jejím zapojením do dalších úkolů.
Jana jeho vysvětlení vyslechla.
„Rozumím. Pak bych ráda věděla, které konkrétní rozdíly v odpovědnosti odpovídají rozdílu třinácti tisíc. A jaké jsou možnosti úpravy mé mzdy.“
Tentokrát se nenechala odbýt neurčitým příslibem.
Domluvili se, že se k tématu vrátí za dva týdny s konkrétním vyhodnocením.
Loajalita není automatická položka na výplatní pásce
Cestou domů Jana nepociťovala vítězství. Měla obavy, jestli si rozhovorem nepokazila vztahy v práci.
Zároveň ale cítila úlevu.
Poprvé po mnoha letech nemluvila o své hodnotě jen v duchu.
Následující večer otevřela pracovní inzeráty a tentokrát je hned nezavřela. Ne proto, že by chtěla firmu potrestat, ale aby zjistila, jaké možnosti skutečně má.
Veroniku dál zaučovala. Dokonce jí pomohla vyřešit chybu, která by jinak zdržela měsíční uzávěrku.
Jejich vztah se nemusel stát obětí rozhodnutí, které učinil zaměstnavatel.
Jana ještě nevěděla, zda dostane přidáno. A ani případné zvýšení mzdy by samo o sobě neodpovědělo na otázku, proč se o její odměňování firma nezačala zajímat dřív.
Pochopila však jednu věc: zaměstnavatel může být spokojený s prací člověka, aniž by sám od sebe přehodnotil, kolik mu za ni platí.
Loajalita má pro firmu hodnotu. Ale pokud se o ní mluví jen při děkování a nikdy při rozhodování o penězích, zaměstnanec na ní může tratit.
Jak byste reagovali, kdybyste zjistili, že nový kolega za srovnatelnou práci vydělává výrazně víc než vy?
