Článek
Je půl jedenácté večer. V kuchyni stojí hrnek od ranní kávy, na židli visí prádlo, které mělo být uklizené už v neděli, a v telefonu čeká zpráva od kolegyně, na kterou jste zapomněli odpovědět. Konečně si sednete. Otevřete Instagram a začnete projíždět fotografie lidí, kteří, jak se zdá, zvládají všechno.
Kamarádka právě doběhla deset kilometrů. Bývalá spolužačka sdílí fotografie z prodlouženého víkendu v Římě. Kolega dokončil další profesní kurz. Někdo připravil dětem domácí narozeninový dort, jiný zveřejnil dokonale uklizený obývák.
Podíváte se na svůj hrnek. Pak na prádlo.
A napadne vás, že jste dnes vlastně nic pořádného nestihli.
Přitom jste byli od rána v jednom kole.
Den, který se nevejde do žádné fotografie
Představme si modelovou situaci ženy, která pracuje na plný úvazek, má dvě děti a pomáhá stárnoucím rodičům. Nejde o skutečné svědectví, ale o typický příklad každodenního přetížení.
V šest ráno vstane. Připraví snídani, zkontroluje školní úkoly, vypraví děti a odjede do práce. Během obědové pauzy objedná otce k lékaři. Cestou domů vyzvedne balík, nakoupí a odpoví na zprávu ze školy.
Večer uvaří, pomůže s domácím úkolem, zapne pračku a připraví věci na další den.
Ve dvaadvacet hodin má pocit, že celý den jen doháněla něco, co už dávno mělo být hotové.
Pak otevře sociální síť.
Na obrazovce se objeví žena podobného věku, která má tři děti, úspěšné podnikání, pravidelně cvičí a právě dokončila rekonstrukci domu.
Najednou se vlastní den jeví jako promarněný.
Jenže v tomto srovnání je jeden zásadní problém.
O svém životě víme téměř všechno. O životě druhých většinou jen to, co se rozhodli ukázat.
Srovnáváme vlastní zákulisí s cizím jevištěm
Psycholog Leon Festinger už v roce 1954 popsal teorii sociálního srovnávání. Podle ní lidé přirozeně hodnotí své schopnosti a názory také prostřednictvím porovnávání s ostatními.
Srovnávání samo o sobě není špatné. Může nás motivovat, pomáhat nám orientovat se ve společnosti nebo hledat nové možnosti.
Problém nastává, když porovnáváme věci, které ve skutečnosti nejsou srovnatelné.
Na sociálních sítích se často setkáváme s pečlivě vybranými okamžiky. Vidíme dokončený projekt, ale ne večery, kdy se nedařilo. Vidíme rodinný výlet, ale ne hádku před odjezdem. Vidíme člověka, který pravidelně cvičí, ale nevíme, kolik dalších povinností za něj někdo přebírá.
Výzkumy naznačují, že zejména srovnávání směrem vzhůru, tedy s lidmi, které vnímáme jako úspěšnější nebo atraktivnější, může za určitých okolností souviset se závistí a nižší spokojeností.
Neplatí to však pro každého a za všech okolností. Záleží na osobnosti, způsobu používání sociálních sítí i na tom, jaký význam člověk zveřejněným informacím přisuzuje.
Jedna fotografie sama o sobě nikomu sebevědomí nevezme.
Ale stovky drobných připomínek toho, co údajně nestíháme, mohou postupně měnit náš pohled na vlastní život.
Neviditelná práce, která se nikam nezapisuje
Existuje ještě jeden důvod, proč máme pocit, že toho děláme méně než ostatní.
Velká část každodenní práce nemá viditelný výsledek.
Když někdo postaví zahradní pergolu, může ji vyfotografovat. Když dokončí maraton, dostane medaili. Když získá povýšení, může oznámit novou pracovní pozici.
Ale co člověk, který celý týden zajišťoval, aby domácnost fungovala?
Vyprané oblečení, zaplacené účty, objednané léky, připravené svačiny a vyřešené drobné rodinné krize nevypadají na fotografiích nijak mimořádně.
Přesto vyžadují čas, pozornost a energii.
Socioložka Allison Daminger ve výzkumu publikovaném v roce 2019 popsala takzvanou kognitivní práci v domácnosti. Zahrnuje například předvídání potřeb, hledání možností řešení, rozhodování a sledování, zda byly úkoly dokončeny.
Nejde tedy jen o samotné vykonání povinnosti, ale také o neustálé přemýšlení, co všechno je potřeba zařídit.
Taková práce často nemá jasný začátek ani konec.
A právě proto může člověk večer sedět vyčerpaný, přestože nedokáže vyjmenovat jediný velký úspěch.
Proč se úspěch druhých zdá tak snadný
Sociální sítě nám neukazují pouze výsledky. Často nám také zakrývají podmínky, za kterých vznikly.
Dva lidé mohou mít stejné zaměstnání a podobně staré děti. Jeden však má partnera, který přebírá polovinu domácích povinností, prarodiče ochotné pravidelně hlídat a dostatek peněz na placenou pomoc.
Druhý řeší většinu každodenního provozu sám.
Zvenčí mohou jejich životy vypadat téměř stejně.
Ve skutečnosti mají úplně jiné možnosti.
Podobně je to s časem. Hodina volného času člověka, který se po práci vrátí do prázdného bytu, není totéž jako hodina rodiče, který během ní připravuje večeři a kontroluje úkoly.
Nejde o soutěž, kdo to má těžší.
Jde o připomenutí, že výsledky nelze spravedlivě posuzovat bez znalosti podmínek.
Přesto to děláme téměř automaticky.
A co když ostatní skutečně stíhají víc?
Tady je potřeba připustit také druhou možnost.
Někteří lidé opravdu dokážou během dne zvládnout mimořádné množství činností. Jsou dobře organizovaní, mají vysokou energii, jasné priority nebo jsou ochotni něčemu jinému věnovat méně času.
Jejich výsledky nemusí být předstírané.
A sociální sítě nejsou pouze výstavou dokonalosti. Pro řadu lidí představují inspiraci, podporu, pracovní příležitosti nebo způsob, jak sdílet radost.
Někdo se díky fotografiím sportujících přátel konečně odhodlá začít běhat. Jiný získá odvahu změnit zaměstnání nebo se pustit do studia.
Výzkumy ukazují, že účinky sociálních sítí na psychickou pohodu nejsou jednotné. Záleží mimo jiné na tom, zda člověk obsah pasivně sleduje, jaké vztahy prostřednictvím sítí udržuje a jak na něj konkrétní příspěvky působí.
Problém tedy nemusí být v tom, že druzí ukazují své úspěchy.
Problém může vzniknout ve chvíli, kdy jejich úspěchy začneme používat jako důkaz vlastního selhání.
Největší paradox: odpočinek považujeme za ztrátu času
Vraťme se do kuchyně s neumytým hrnkem.
Člověk má za sebou deset hodin práce a povinností. Konečně si sedne. Jenže místo úlevy přijde nepříjemný pocit, že by měl ještě něco udělat.
Jít si zaběhat. Učit se jazyk. Připravit zdravé jídlo na zítřek. Přečíst odbornou knihu. Začít podnikat.
Odpočinek se v takovém uvažování mění v činnost, kterou si musíme nejdříve zasloužit.
A protože seznam úkolů nikdy nekončí, nepřichází ani okamžik, kdy máme pocit, že už smíme přestat.
Možná právě tady leží podstata problému.
Nejde jen o to, že vidíme příliš mnoho úspěšných lidí.
Jde také o to, že jsme si zvykli hodnotit vlastní den podle toho, co po nás zůstalo vidět.
Přitom den strávený péčí o nemocné dítě, pomocí rodiči nebo zvládáním obyčejných povinností nemusí být méně hodnotný než den, na jehož konci vznikne působivá fotografie.
Jen se hůře vystavuje na odiv.
Co vlastně znamená stíhat?
Možná by stálo za to změnit otázku.
Místo „Proč ostatní stíhají víc?“ se ptát, co všechno se do jejich dne nevešlo. A co všechno se naopak vešlo do našeho, přestože to nikdo neviděl.
To neznamená vzdát se ambicí, přestat plánovat nebo omlouvat vlastní nečinnost.
Znamená to pouze nepovažovat cizí výběr nejlepších okamžiků za úplný obraz života.
V oné modelové kuchyni zůstává neumytý hrnek. Prádlo pořád visí na židli. Nikdo nezveřejnil fotografii toho, že děti dorazily bezpečně domů a otec má domluvené vyšetření.
A přesto se toho ten den stalo docela dost.
Možná není největším problémem, že bychom nestíhali žít.
Možná jsme jen začali věřit, že život má hodnotu teprve tehdy, když vypadá dostatečně zajímavě pro ostatní.
Míváte při sledování úspěchů druhých pocit, že sami nestíháte dost? A kde podle vás končí zdravá inspirace a začíná srovnávání, které člověku bere radost z vlastního života?
