Richard Winters - ten, který dovedl své vojáky z Normandie až do Hitlerova Orlího hnízda

Richard Winters, kterému nikdo neřekl jinak než  Dick, se narodil v americké Pensylvánii rodičům Richardovi a Edith 21. ledna 1918. Svá středoškolská léta strávil na chlapecké škole v Lancasteru a v roce 1937 se zapsal na vysokou školu Franklin and Marshall College, kde posléze získal bakalářský titul z ekonomie. Svůj čas na škole netrávil jen studiem, ale stal se členem univerzitního bratrstva Delta Sigma Fí, za školu hrával americký fotbal či basketbal. Mezi další jeho oblíbené sporty patřil wrestling.

Přihlášku do armády podal již 25. srpna 1941, tři a půl měsíce před japonským útokem na Pearl Harbor a vstupem Spojených států amerických do 2. světové války. Později vzpomínal, že neměl žádnou touhu zapojit se do války, ale chtěl si odsloužit dobrovolně jeden rok, před tím, než by ho následně povolali. V roce 1940 totiž v USA vstoupil v platnost zákon nařizující roční povinnou vojenskou službu.  Základní výcvik absolvoval v Jižní Karolíně. Jeho nadřízení v něm viděli potenciál, takže ho poslali do důstojnické školy ve Fort Benning v Georgii, kde se seznámil se svým pozdějším dobrým přítelem Lewisem Nixonem.

Právě ve Fort Benning se rozhodl, že vstoupí mezi parašutisty. Nově se totiž tvořila výsadková část armády. Přidělili ho k rotě E, 506. pluku, 101. vzdušné výsadkové divize. Tento pluk měl jako první ucelená jednotka v historii podstoupit výsadkářský výcvik. Do experimentální jednotky se přihlásilo přes 5 300 dobrovolníků a Winters mezi nimi sloužil jako poručík. Výcvik v táboře Toccoa dokončilo pouze 1 800 mužů. Z 500 důstojníků, kteří ho započali, se výsadkáři stalo pouze 148. Tak tvrdý byl. Muže měl ovšem připravit na jejich těžký úkol - seskok v nepřátelském území.

Jednotka se do Evropy přesunula v září roku 1943, kde u Liverpoolu pokračovala ve výcviku pod vedením poručíka Herberta Sobela. A říci o něm, že byl u mužstva neoblíbený, by bylo slabé slovo.  Rota E obdivovala Dicka Winterse, protože mezi ně patřil, byl přátelský a skromný. Sobel v něm viděl soupeře a bál se, že by ho mohl z vedení jednotky sesadit, i když to vůbec nebylo ve Wintersových silách. Proto Sobel popohnal Winterse dvakrát před vojenský soud. Ovšem docílil pouze toho, že byl u jednotky čím dál více v nemilosti a ta ho jako velitele příliš nerespektovala. Navíc se vojáci obávali, že by Sobel v boji nebyl přínosem, spíše naopak. Vojáci si tedy u nadřízených na Sobela a na to jak se chová k Wintersovi stěžovali, a tak byl Sobel zbaven velení, což rotu E ještě více stmelilo. Na jeho místo nastoupil poručík Thomas Meehan. Winters mu dělal zástupce.

Pozdě večer 5. června 1944 Dick Winters společně se stovkami dalších parašutistů nastoupil na palubu letadla směrem Francie. Začínalo největší a také nejnebezpečnější dobrodružství jeho života. Vydal se osvobozovat Evropu.

Z letadla, které bylo pod nepřátelskou palbou, seskočil nad Normandií kolem jedné hodiny ranní 6. června. I přes to, že během seskoku přišel o svou zbraň a na místě seskoku panoval velký zmatek, se dokázal rychle zorientovat, shromáždit všechny své podřízené, které našel a vyrazil plnit zadaný bojový úkol. Ačkoliv to ještě nevěděl, byl nejvyšším důstojníkem jednotky, protože letadlo jeho velitele poručíka Meehana bylo i s celou posádkou a vojáky sestřeleno.

Winters společně s dalšími třinácti muži vyrazil zničit německé opevnění, které ostřelovalo vyloďovací pláže a působilo spojencům těžké ztráty. I přes to, že obránců bylo 50, dokázala ho Wintersova méně početná jednotka zlikvidovat. Tato akce u vesnice Le Grand-Chemin slouží na West pointu jako učebnicový příklad útoku na opevněné pozice s přesilou. Tímto úspěchem si Winters vysloužil hodnost kapitána.

Rota E se pod velením Dicka Winterse účastnila dalších dvou velkých bojových operací. První z nich byla v září 1944 neúspěšná operace Market Garden, ve které se spojenci snažili získat Nizozemí. Na konci roku 1944 se pak účastnili mnohem úspěšnější bitvy v Ardenách, která potvrdila slábnoucí síly německé armády. Byl to poslední Hitlerův pokus o zvrácení vývoje války zpátky na stranu Německa. Za projevené kvality během bojů v Ardenách byl Winters povýšen do hodnosti majora a začal velet celému 2. praporu 506. pluku. Na této pozici vydržel až do konce války.

Po více než roce tvrdých bojů v Evropě Winters dovedl své muže až do Hitlerova venkovského útočiště - Berchtesgadenu, nad kterým čnělo jeho slavné Orlí hnízdo. Příslušníci roty E tak závěr války trávili obklopení nádhernými alpskými výhledy, luxusem a ve společnosti největší tehdejší zásoby alkoholu v Evropě, kterou v městečku objevili.

Winters se do Spojených států amerických vrátil až v listopadu roku 1945, Více než dva roky po té, co z nich odjel. Z armády byl s poctami propuštěn 22. ledna 1946. Se svým přítelem z dob výcviku Lewisem Nixonem si zůstal blízký nejen v průběhu bojů, ale i po válce, kdy pracoval v Nixonově rodinném podniku. Tři roky po válce, v roce 1948, se oženil a s manželkou Ethel zakoupil malou farmu. Po vypuknutí války v Koreji se znova ozvala armáda a on byl povolán do služby. Nicméně nechtěl přímo do akce, a tak se z něj stal učitel v důstojnické škole ve Fort Nix. Definitivně armádu opustil až v roce 1953. Živil se prodejem krmiv pro zvířata. S manželkou vychovali dvě děti.

Za své válečné úsilí získal Richard „Dick“ Winters mimo jiné i Kříž za vynikající službu, což je druhé nejvyšší vyznamenání, které může americký voják získat. V roce 2012, přesně 68 let po vylodění, byla na plážích u francouzského Saint-Marie du Mont vztyčena socha na počest všem americkým vojákům. Má rysy Dicka Winterse. On sám se této pocty nedožil. Major Dick Winters zemřel 2. ledna 2011 ve svých 92 letech.