Článek
Jenže někdy to vypadá, že vychováváte dítě deset let jedním směrem, a pak se otočíte a zjistíte, že ono celou dobu tiše šlo úplně jinam.
Přišla jsem na to v úterý. Byla jsem zrovna v práci, když mi volala třídní učitelka. Vůbec jsem ten hlas nepoznala – takový ten tón mezi strojenou klidností a vnitřním napětím. Oznámila mi, že je potřeba, abych si přišla do školy promluvit o chování své dcery. Zeptala jsem se, jestli se něco stalo. Odpověděla: „Ano. A je toho víc.“
To je přesně ta věta, při které vám ztuhne krev.
Šla jsem tam odpoledne, s bušícím srdcem, ale pořád s nadějí, že se jedná o nějaké nedorozumění. Že třeba moje dcera jenom zapomněla domácí úkol nebo si hrála moc nahlas. V duchu jsem si připravovala omluvnou řeč, takovou tu sebekritickou, co si pak rodiče vyčítají v kuchyni. Jenže to, co mi řekla učitelka, se do těchto představ nevešlo.
Moje dcera šikanuje spolužačku. Spolu s dalšími dvěma dětmi ji dlouhodobě odstrkuje, posmívá se jí, prý jí i jednou schovala aktovku. Oběť je tichá holčička z vedlejší ulice, známe ji od vidění. Nikdy mezi nimi nebyl problém. Prý.
Poslouchala jsem to a měla jsem pocit, že mluví o někom jiném. O jiném dítěti. O jiné holčičce se stejným jménem, ale určitě ne o té, co doma pečuje o květiny, kreslí obrázky zvířátek a pravidelně mi pomáhá vařit. O té, co pláče, když vidí v televizi týraného psa. O té, které jsem den předtím večer žehlila mikinu s nápisem „Be kind“.
Když jsem se jí na to večer zeptala, nepopřela to. Nejprve mlčela. Pak začala popotahovat. A pak řekla něco, co mě dodnes pronásleduje: „Ale mami, ona je prostě divná.“
To je všechno. Divná. Jedno slovo, které v dětské logice stačí jako rozsudek.
Od té chvíle přemýšlím, kde se to v ní vzalo. A proč jsem to neviděla dřív. Jestli jsem moc mluvila o tom, jak je důležité být nejlepší. Jestli jsem náhodou někdy neřekla něco, co jí dalo pocit, že „divnost“ je hrozba. A jestli je vůbec možné, aby byla tak rozdílná doma a ve škole.
Snažila jsem se si vzpomenout, kdy začala být jiná. Jestli to byl ten okamžik, kdy přišla s tím, že „už se nebaví s Anežkou, protože je trapná“. Nebo když si s posměchem četla poznámky jiných dětí v žákovské. Vždycky jsem to brala jako fázi. Něco, co přejde. Dětské řeči. Ale možná to nebyly řeči. Možná to byl začátek něčeho, co jsem nechtěla vidět.
Co mě děsí nejvíc, není to, co udělala. Ale to, s jakým klidem o tom mluvila. Bez viny. Jako by to bylo normální. Jako by empatie byla volitelná.
Zavedli jsme doma nové pravidlo. Mluvíme každý večer o tom, co se ten den stalo. Ne jen o známkách, ale o tom, jak se cítila, co ji naštvalo, koho viděla smutného. Snažím se nepoučovat. Jen být tam. A doufat, že to ještě jde napravit. Že ještě není pozdě.
Vím, že nejsme jediní. Od té doby, co jsem o tom začala mluvit, se mi ozvaly dvě další maminky. Mají úplně stejné příběhy. Jen s jinými jmény.
Možná naše děti nejsou zlé. Možná jen opakují, co vidí kolem sebe. V televizi, na internetu, někdy i doma. Možná jen hledají hranice. Ale pokud je nenajdou u nás, najdou je jinde. A to může být horší.
Dnes už vím, že vzorné dítě neexistuje. Existuje jen dítě, které se v danou chvíli cítí bezpečně. A dítě, které se cítí silnější než druhý. Mezi tím je někdy tenká čára. A právě tam začíná naše práce.
