Článek
Na druhou stranu, když si někam sednu, zaplatím si za jídlo i atmosféru a očekávám minimálně základní slušnost. A právě ta chyběla při mé poslední návštěvě, kdy mě vytočil číšník takovým způsobem, že jsem ještě týden poté nechápala, jak je možné, že si někdo s takovým přístupem drží práci v oboru, kde je kontakt s lidmi denním chlebem.
Ten den jsme šli na oběd s kamarádkou. Známá restaurace, kde jsme už několikrát byly, vždycky to tam bylo v pohodě, žádný luxus, ale stabilní kvalita. Sedly jsme si na zahrádku, slunce svítilo, nálada byla fajn. Objednaly jsme si. Já klasiku, vývar a nějaké těstoviny, kamarádka burger. Číšník byl od začátku trochu odměřený, ale neřešila jsem to, chápu, že každý den není posvícení. Jenže pak přišlo jídlo. Tedy aspoň částečně. Burger dorazil, těstoviny taky, ale po polévce ani památky. Čekala jsem pár minut, jestli ji třeba jen nedonesou později. Nic. Tak jsem se s úsměvem zeptala, jestli náhodou vývar nezůstal zapomenutý v kuchyni.
A v ten moment to začalo. Číšník se na mě ani pořádně nepodíval a se zvednutým obočím mi oznámil, že jsem žádnou polévku neobjednala. Nečekala jsem to. Nešlo ani tak o tón, i když ten byl dost povýšený, ale spíš o to, s jakou jistotou mi tvrdil, že jsem si nic neřekla. Jenže já si byla jistá, že jsem to řekla, dokonce jsem mu objednávku zopakovala, protože se u nás trochu zamotal. Řekla jsem mu to klidně, že vím, že jsem si ji objednala, a že se mohu klidně obejít bez ní, jen mi to přišlo zvláštní.
Reakce mě šokovala. „Tak si příště dejte pozor, co říkáte, a nedivte se pak,“ odvětil naprosto vážně, aniž by projevil snahu to jakkoliv napravit. Kamarádka se na mě nevěřícně podívala, já jsem chvíli mlčela a přemýšlela, jestli si ze mě dělá legraci. Nedělal. Odešel, jako by se nic nestalo. Tohle už mi přišlo přes čáru. Nejen že mi nedonesl, co jsem chtěla, ale ještě mi v podstatě řekl, že jsem si za to mohla sama. A to všechno takovým tónem, že bych nejradši vstala a odešla.
Měla jsem na jazyku několik ostrých vět, ale místo toho jsem zvolila jedinou, zato trefnou poznámku. Když se po chvíli vrátil ke stolu, abychom si mohly objednat kávu, řekla jsem mu naprosto klidně, že jeho chování je na hraně a že je možná na čase se zamyslet, jestli je práce s lidmi to pravé, když nezvládá obyčejnou komunikaci. Nic víc, žádné nadávky, jen tichá poznámka s úsměvem. Věta, která zafungovala lépe než jakýkoli výlev.
Číšník ztuhl, očividně nečekal, že mu někdo něco řekne takhle přímo a přitom slušně. Neodpověděl, jen se otočil a odešel. Za pár minut se objevil jiný personál. Mladá servírka, která nám s úsměvem přinesla dezert, který jsme ani nežádaly. Na účet podniku. „Omlouváme se za nedorozumění,“ řekla jen stručně, ale bylo jasné, že se něco řešilo. A i když mi ta sladká tečka chutnala, pachuť z přístupu toho jednoho člověka zůstala.
Nevím, jestli si ten číšník vůbec uvědomil, že svým chováním může podnik připravit o zákazníky. Nebo jestli je pro něj běžné takhle mluvit s lidmi. Chápu, že někdy není nálada, že dny jsou náročné, ale tohle nebyla otázka únavy. Tohle byla arogance. Čistá a nepřikrášlená. A to je něco, co by v gastronomii prostě být nemělo. Jako host si platím nejen za jídlo, ale i za atmosféru. A když z ní někdo udělá nepříjemný zážitek, ztrácí to celé smysl. Možná si to ani neuvědomil, ale stačila jediná věta, jeden krátký moment a celá moje chuť k jídlu byla pryč.
