Článek
U nás doma byly rodinné obědy vždycky samozřejmost. Máma vařila svíčkovou nebo pečené kuře, táta naléval víno a my jsme seděli kolem stolu, trochu se překřikovali a smáli se. I když už jsme byli dospělí, ta neděle měla pořád stejný rytmus.
Když se bratr před rokem rozvedl, říkali jsme si, že hlavní je, aby to co nejméně odnesly děti. Se švagrovou jsme vycházeli slušně. Nebyly jsme kamarádky, ale dokázaly jsme spolu mluvit. Takže když přišla na oběd i po rozvodu, kvůli dětem, nepřišlo mi to zvláštní. Pořád byla součástí rodiny. Jen jinak.
Nová žena u stolu
Poprvé ji přivedl na podzim. Řekl jen, že by bylo fajn, kdybychom ji poznali. Usmívala se, přinesla dezert a působila mile. Nikdo nechtěl dělat scénu. Jenže naproti ní seděla jeho bývalá žena. Matka jeho dětí. A mezi nimi talíř s bramborovým salátem. Děti byly zmatené.
Jednou se otočily na mámu, pak na tátu, pak na tu novou paní. Snažily se vyprávět, co bylo ve škole, ale bylo cítit, že sledují každé slovo dospělých. Švagrová byla tichá. Odpovídala, když se jí někdo na něco zeptal, ale jinak koukala do talíře. Bratr se snažil působit přirozeně, až to bylo nepřirozené.
Další neděli už to bylo horší. Nová partnerka se snažila zapojit do hovoru, ptala se dětí na kroužky, nabízela pomoc s úkoly. Možná to myslela dobře. Jenže jejich máma seděla vedle nich a bylo vidět, že každá taková věta ji píchne jako špendlík.
Máma po obědě myla nádobí déle než obvykle. Táta raději zapnul televizi. Já jsem si připadala jako někdo, kdo sleduje cizí seriál, ale nemůže přepnout. Nikdo nic neřekl nahlas, a přesto bylo všechno slyšet. Každé nadechnutí, každé cinknutí příboru.
Kvůli dětem
Bratr tvrdí, že to dělá hlavně kvůli dětem. Že je důležité, aby si zvykly, že jeho partnerka je součástí života. Možná má pravdu. Jenže děti zároveň vidí i to napětí. Vidí, jak jejich máma tuhne, když se nová žena směje příliš hlasitě. Jak táta rychle mění téma, když se hovor stočí k minulosti.
Jednou po obědě za mnou neteř přišla a zeptala se, jestli teď mají dvě maminky. Nevěděla jsem, co odpovědět. Řekla jsem, že mají jednu maminku a jednu tátovu partnerku. Přikývla, ale bylo vidět, že jí to stejně nedává smysl.
Několikrát mě napadlo, jestli by nebylo jednodušší, kdyby bývalá švagrová přestala chodit. Jenže pak si uvědomím, že je to i její rodina. Strávila s námi patnáct let. U toho stolu seděla dávno předtím, než přišla ta nová.
A pořád je matkou našich vnoučat, neteří, synovců. Zároveň ale vidím i bratra. Je zamilovaný, chce začít znovu a nechce svůj nový vztah schovávat jako něco nepatřičného. Možná čekal, že si všichni zvykneme rychleji. Že budeme dospělí, racionální, moderní.
Atmosféra, která houstne
Jenže místo toho každou neděli cítím, jak vzduch těžkne. Smějeme se o něco míň. Věty jsou kratší. Děti odcházejí od stolu dřív než dřív. A já si začínám říkat, jestli ty obědy ještě plní svůj účel. Měly být o rodině. O tom, že se sejdeme, i když se nám život rozpadá na menší kusy.
Teď jsou spíš připomínkou toho, co už není. A taky toho, že některé věci se nedají urychlit. Ani dobrým úmyslem. Nevím, jak to dopadne. Jestli si časem všichni zvykneme, nebo se nedělní tradice potichu rozpadne. Jen vím, že pokaždé když si sedám ke stolu, přemýšlím, kdo dneska odejde domů s pocitem, že tam vlastně nepatří.
