Článek
Když mi syn nedávno řekl, že vnoučata příliš rozmazluji, zůstala jsem chvíli stát beze slov. Nešlo ani tak o ta slova samotná, jako o tón. Byl v něm kus výčitky a možná i obava, že mu narušuji výchovu. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, kterou někdo přistihl při něčem nevhodném.
Jenže já to tak necítím. Nepřipadám si jako babička, která kazí pravidla. Spíš jako někdo, kdo se snaží být bezpečným místem. Místem, kam si děti přijdou pro pohlazení, když se jim něco nepovede. Kde se nemusí bát říct pravdu.
Když byli malí oni
Možná je to tím, že si pamatuji, jaké to bylo, když byl můj syn malý. Byla jsem přísnější, než jsem si tehdy připouštěla. Chtěla jsem, aby z něj vyrostl slušný člověk, aby měl řád, aby věděl, co se smí a co ne. Doba byla jiná a já byla mladá a plná obav, že něco pokazím. Dnes, když se dívám zpátky, vím, že jsem udělala spoustu věcí dobře. Ale také vím, že jsem někdy zapomínala naslouchat. Někdy jsem víc řešila známky než jeho pocity. A možná právě proto teď u vnoučat cítím potřebu být jiná.
Ano, občas jim koupím čokoládu navíc. Ano, někdy jim dovolím jít spát o půl hodiny později, když u mě přespávají. Ale to přece není o cukru ani o hodině na budíku. Je to o tom, že si spolu sedneme na gauč a oni mi vyprávějí, co zažili ve škole. Vnučka mi nedávno šeptem svěřila, že se bojí odpovídat před tabulí. Vnuk se přiznal, že ho trápí jeden spolužák. Tyhle věci by mi neříkali, kdyby se u mě báli odsouzení. Důvěra se nedá nařídit. Ta se buduje drobnými chvílemi, kdy dítě ví, že ho berete vážně.
Nechci soupeřit s rodiči
Nikdy jsem nechtěla synovi brát jeho roli. On je táta a má právo nastavovat pravidla. Vážím si toho, že své děti vychovává zodpovědně a s láskou. Když mi řekne, že něco nechce, respektuji to. Jen někdy cítím, že mezi námi vzniká napětí, které by tam být nemuselo. Možná se bojí, že ho děti budou mít raději, když jim víc dovolím. Jenže láska se neměří počtem zákazu ani povolení. Děti milují své rodiče jinak než prarodiče. A je to tak v pořádku.
Role babičky je jiná. Nemám na starosti každodenní starosti, domácí úkoly ani ranní vstávání do školy. Můj čas s nimi je omezený a o to víc si ho vážím. Chci, aby si jednou pamatovali, že u mě našli klid. Neznamená to, že jim dovolím všechno. Když je něco přes čáru, řeknu to. Když se k sobě nechovají hezky, zasáhnu. Ale snažím se mluvit klidně. Bez křiku. Možná právě proto mi víc důvěřují.
Strach ze ztráty blízkosti
Možná je za tím vším i můj vlastní strach. Strach, že jednou přestanou jezdit. Že dospějí a už si na babičku nevzpomenou. Vím, že je to přirozené, že děti rostou a svět se jim otevírá jinam. Ale dokud jsou malé, chci být součástí jejich světa. Když mi syn řekl, že je rozmazluji, dotkl se i tohohle citlivého místa. Jako by naznačil, že si jejich lásku kupuji. To mě zabolelo nejvíc. Já si jejich přízeň nekupuji. Já si ji vyslechnu, když si ke mně sednou a začnou vyprávět.
Od té chvíle o tom hodně přemýšlím. Nechci, aby mezi mnou a synem vznikla zeď. Vychovala jsem ho a jsem na něj hrdá. Možná bych mu měla víc vysvětlit, co cítím. Že mi nejde o podkopávání jeho autority, ale o vztah s jeho dětmi. Věřím, že rodina má držet pohromadě. Každý máme svou roli a žádná není víc ani míň důležitá. Rodiče dávají směr. Prarodiče dávají prostor nadechnout se.
Když se na vnoučata dívám, nevidím rozmazlování. Vidím šanci být lepší, než jsem někdy dokázala být jako máma. Vidím možnost napravit drobné chyby, které už u vlastních dětí vrátit nemohu. A pokud je láska, čas a otevřené uši rozmazlování, pak s tím asi nic nenadělám. Protože o důvěru svých vnoučat přijít nechci.
