Článek
Poslední dobou mi volala častěji než dřív. Nejdřív nenápadně naznačovala, že je všechno drahé. Pak už to říkala napřímo. Mami, já fakt nemám na jídlo. Výplata sotva přijde a hned je pryč. Nájem, energie, telefon. A nezbývá skoro nic.
Je jí dvacet čtyři. Bydlí sama v Brně, pracuje v marketingu, žádná minimální mzda. Vždycky jsem ji vedla k tomu, aby byla samostatná. Když si chtěla po škole pronajmout byt, nebránila jsem jí. Říkala jsem si, že se naučí hospodařit. Že si nastaví priority.
Začalo to pár stovkami
Poprvé jsem jí poslala dva tisíce. Prý jen přechodně, než dorazí bonusy. Pak další tři. A pak zase něco. Vždycky s pocitem, že je to výjimečná situace. Že se prostě sešlo víc výdajů najednou.
Jenže výjimečné situace se začaly opakovat. Jednou rozbitá pračka, podruhé nedoplatek za energie, potřetí vyšší nájem. Vždycky to dávalo smysl. A mně bylo trapné vyptávat se do detailu. Nechtěla jsem působit jako kontrolující matka, která své dospělé dceři nevěří.
Pak mi jednou zavolala skoro s pláčem. Řekla, že už tři dny jí jen těstoviny s kečupem. Že si nemůže dovolit ani maso. To už jsem nevydržela. Nabídla jsem, že jí nakoupím a pošlu balík. A tehdy mezi řečí zmínila, že má v telefonu aplikaci banky a že mi klidně může ukázat, jak je na tom.
Stačilo pár kliknutí
Seděly jsme spolu u kuchyňského stolu, když přijela na víkend domů. Otevřela internetové bankovnictví a posunula mi telefon. Čekala jsem mínusový zůstatek, možná nějaké nešťastné poplatky. Místo toho jsem viděla pravidelné odchozí platby, které se opakovaly každý měsíc.
Částky kolem dvou tisíc. Někdy tři. Název značky mi byl povědomý. Luxusní kosmetika, kterou vídám v reklamách. Krémy, séra, masky. K tomu další platby za e-shop s péčí o pleť. Dohromady skoro pět tisíc měsíčně.
Zůstala jsem chvíli ticho. Ne proto, že bych ji chtěla soudit. Spíš jsem si v hlavě skládala obrázek. Dcera, která nemá na kuřecí prsa a zeleninu, ale pravidelně investuje do drahých sér.
Nechtěla vypadat obyčejně
Když jsem se jí na to zeptala, nejdřív se ohradila. Prý je to investice do sebe. V práci musí dobře vypadat. Všichni kolem mají perfektní pleť, značkové oblečení, chodí na kosmetiku. Ona přece nemůže přijít mezi klienty neupravená.
Říkala, že je pod tlakem. Sociální sítě, kolegové, srovnávání. Když otevře Instagram, vidí ženy ve svém věku, které mají všechno. Dokonalou pleť, byt, dovolené. A ona má pocit, že když si aspoň koupí kvalitní kosmetiku, bude mít nad něčím kontrolu.
Poslouchala jsem ji a snažila se pochopit. V jejím věku jsme takové možnosti neměly. Krém byl krém a nikdo neřešil, jestli stojí padesát nebo dva tisíce. Dnes je to jiný svět. Všechno je vidět. Všechno se hodnotí.
Kde se to zlomilo
Nešlo mi o ty peníze. Nešlo ani o kosmetiku samotnou. Spíš o to, že si vytvořila příběh, ve kterém je obětí drahé doby, ale zároveň si nechává utíkat tisíce korun měsíčně na něco, co by šlo řešit levněji.
Řekla jsem jí, že jí ráda pomůžu. Ale jen pokud si sedneme a sepíšeme rozpočet. Žádné další posílání peněz bez přehledu. Nejdřív byla uražená. Tvrdila, že ji kontroluju. Že jí nevěřím.
Možná má pravdu. Možná jsem jí měla víc věřit. Jenže důvěra bez odpovědnosti je slepá. A já nechci, aby si ve čtyřiadvaceti zvykla, že když něco nevyjde, máma to zalepí.
Tvrdší lekce, než jsem čekala
Nakonec jsme ten rozpočet opravdu sepsaly. Zjistila, že kdyby omezila kosmetiku na polovinu, zbyde jí na normální nákupy potravin. A kdyby si odpustila pár impulzivních objednávek, mohla by si dokonce něco odložit.
Nevím, jestli to vydrží. Svět kolem ní ji bude dál přesvědčovat, že nestačí být obyčejná. Že musí mít víc, lepší, dražší. Ale já ji chci naučit jednu věc – že prázdná lednice je větší problém než prázdná polička v koupelně.
Od té doby mi už nevolá s tím, že nemá na jídlo. Občas si postěžuje, že je všechno drahé. To asi budeme dělat všichni. Ale když si představím ty pravidelné platby za luxusní krémy, vždycky si vzpomenu, jak snadno si člověk dokáže namluvit, že je chudý. A přitom jen špatně nastavuje priority.
Zdroj: Lenka K., Plzeň
