Článek
Byl únor roku 1976 a nedělní dopoledne v Brně působilo obyčejně, skoro ospale. Město se probouzelo do pošmourného počasí, jaké k zimě patřilo, a lidé se s lehkou samozřejmostí přesouvali po svých každodenních trasách. Tehdy osmapadesátiletý Miroslav Šudák vystoupil na tramvajový ostrůvek u nemocnice na Pekařské ulici s přesvědčením, že ho čeká jen další běžný krok všedního dne.
Jenže místo pevné země pod nohama se mu doslova otevřela půda. Část dlažby se v mžiku propadla a pod mužem se začala rozevírat tmavá, bahnitá díra, ze které vytryskla směs vody a špíny. Byl to moment, kdy se známá městská ulice změnila v něco cizího a zneklidňujícího. Miroslav Šudák se v tu chvíli neocitl jen v jámě, ale i v nelítostném zápase o vlastní život. Zachránilo ho jen to, že měl kolem sebe něco, čeho se mohl chytit. Z kabelů trčících ze země se najednou stalo jediné, čeho se mohl držet, aby ho proud bahna a vody nestáhl dolů.
Žena, která neváhala pomoci člověku v nouzi
Jeho volání o pomoc uslyšela žena, která náhodou procházela kolem. Květinářka Marie Bartošová, elegantní a na první pohled úplně obyčejná žena, byla tou, která okamžitě zasáhla a rozhodla křičícímu muži vyjít na pomoc. Byl to typ chvíle, kdy lidé instinktivně ukazovali, jací ve skutečnosti jsou. Marie běžela k muži, který se křečovitě držel kabelů a bojoval s vlastní bezmocí.
Jakmile stoupla k okraji propadliny, země se pod ní utrhla. Spadla do špinavé, velmi páchnoucí vody, která ji v jediném okamžiku pohltila. Na rozdíl od muže neměla kolem sebe nic, čeho by se zachytila. Zmizela v hlubině stoky tak rychle, že přihlížející ani nestačili pochopit, co se vlastně stalo. V jedné vteřině byla u okraje, v další chvíli už ji nebylo vůbec vidět. Nikdo neznal odpověď na otázku, jestli ještě žila, kam ji proud zanesl a zda vůbec měla nějakou šanci.
Hasiči na místo dorazili během několika minut a podařilo se jim vytáhnout Miroslava Šudáka, viditelně otřeseného, ale živého a zdravého. V okolních domech okamžitě zastavili vodu, vypnuli proud i plyn a snažili se pochopit, co se pod městem vlastně stalo. Žádné zemětřesení v té době hlášeno nebylo a nikdo netušil, co se děje. Po Marii Bartošové ale jako by se slehla zem. Její tělo se nenašlo ani v následujících dnech, ani v dalších letech. Čas plynul, Brno se měnilo, lidé přicházeli a odcházeli, ale tento příběh zůstával něčím, co se vymykalo běžným nehodám.
Až mnohem později se při stavebních pracích několik kilometrů dál objevily lidské ostatky, a nevyhnutelně se vynořila otázka, jestli by mohly patřit právě ženě, která se snažila pomoci člověku v nouzi. Podle odborníků to však bylo málo pravděpodobné. Voda sice byla nevyzpytatelná, ale takovou vzdálenost prý reálně překonat nemohla. A tak se kolem květinářky, která se pokusila zachránit cizího člověka, vytvořilo ticho, ve kterém zůstaly jen dohady, domněnky a hořká představa nedokončeného příběhu.
Oficiální příčinou bylo prasklé potrubí
Oficiálním vysvětlením tragédie bylo prasklé potrubí. Po několika dnech vyšetřování se ukázalo, že pod ulicí vznikla dutina, kterou dlouhodobě vyhlodávala voda unikající ze starého a zanedbaného systému stok. Brněnské podzemí nebylo jen soustavou kanalizačních trubek, ale spletí prostor, které se nikdy nikomu nepodařilo přesně zmapovat. Nad tím vším přitom dál jezdily tramvaje, lidé čekali na tramvajovém ostrůvku a nikdo netušil, že každý jejich krok stojí na něčem, co mohlo kdykoli povolit.
Zajímavé bylo rovněž zjištění, jak málo se o celé události tehdy mluvilo. Ne že by ji Brno neznalo, obyvatelé si tuto informaci mezi sebou předávali, ale oficiální sdělovací prostředky ji uzavřely do několika strohých vět. Bez hlubších souvislostí, bez snahy varovat nebo vysvětlovat, bez naléhavého připomenutí, že městská infrastruktura může být otázkou života a smrti.
Jako by se příběh jedné ženy, která se rozhodla pomoci, do doby normalizačního klidu moc nehodil. Ticho, které následovalo, mělo jiný charakter než ticho po běžné nehodě. Připomínalo spíš neochotu otevírat bolestivá témata a ukazovalo, jak se tehdejší společnost stavěla k tomu, co ji mohlo vyrušit z pohodlné nehybnosti. Příběh Marie Bartošové se dal číst různými způsoby.
Jako krutá náhoda, jako varování před zanedbaným městem, ale také jako obraz odvahy, která nakonec nedostala ani prostor pro pořádné rozloučení. Stačilo pár vteřin, jeden krok navíc a jedna lidská reakce, která nadřadila pomoc druhému nad vlastní bezpečí. Z dnešního pohledu to může vypadat tak, že právě tahle část příběhu možná bolela nejvíc. Nejen samotný pád do podzemí, ale i to, jak rychle se po takovém gestu dokázalo stáhnout víko mlčení.
Brno se prezentuje jako město s tajemným podzemím
Brno se mezitím prezentovalo jako město s tajemným podzemím, kde naleznete opuštěné sklepy, podivné chodby a strašidelné legendy. Tohle byla jedna z událostí, která těm legendám dala velmi konkrétní, bolestnou podobu. Ukázala, že fascinace hlubinami pod městem může mít i druhou tvář. Nebyla to jen romantická představa o starých katakombách, ale také připomínka, že neviditelné konstrukce a zanedbané sítě nesly reálné následky pro ty, kdo po městě chodili každý den.
Když se člověk o této události dozvěděl s odstupem času, měl tendenci si klást jednoduchou otázku. Dalo se tomu zabránit? Odpověď už nikdo nedal. Jisté ale bylo, že město žilo dál, zatímco příběh jedné květinářky zůstal viset někde mezi pověstí, polozapomenutou reportáží a osobní tragédií, o které se mluvilo méně, než by si zasloužila. A právě v tom byl ten největší kontrast. Jedna žena zmizela v podzemí, zatímco povrch města se tvářil, že všechno pokračuje jako dřív.
Zdroje: Blesk, E15, EpochaPlus, Lidovky
