Článek
Rutina, jakou zná každý. Paní u pokladny se na mě usmála, namarkovala nákup a pak mi spolu s účtenkou podala leták. Automaticky. Bez zaváhání. Bez vysvětlení.
Leták pro seniory.
Chvíli jsem na něj jen koukala. Ne že bych nevěděla, co držím v ruce. Bylo to jasné na první pohled. Zvýhodněné ceny, větší písmo, fotografie usměvavých šedovlasých párů. Slevy na kloubní výživu, na bylinkové čaje, na měkké pečivo. V hlavě mi to ale nešlo spojit s realitou. S mojí realitou.
Je mi čtyřiapadesát.
Ještě ráno jsem spěchala do práce, řešila maily, telefonáty, deadliny. Odpoledne jsem plánovala, co budu dělat o víkendu, jestli konečně vyrazím někam na výlet nebo jen doženu resty doma. Večer jsem se těšila, že si sednu s knížkou nebo si pustím film. A teď stojím u pokladny a někdo mi právě beze slov sdělil, že patřím jinam. Do kategorie, kam jsem se nikdy nezařazovala.
Neřekla jsem nic. Usmála jsem se, poděkovala a leták si vzala. Automaticky, slušně, tak jak jsme zvyklí. Ale uvnitř se něco zlomilo. Nebyl to vztek. Spíš takový tichý náraz. Jako když si uvědomíte, že vás někdo vidí úplně jinak, než se vidíte vy sami.
Cestou domů jsem na ten leták pořád myslela. Na to slovo senior. Jak lehce ho dnes používáme. Jak snadno někoho zařadíme do škatulky. Podle věku, podle vzhledu, podle pár vrásek nebo unavenějšího pohledu. Nikdo se neptá, jak se cítíte. Co máte za sebou. Co vás ještě čeká.
Je zvláštní, jak dlouho se člověk cítí mladý. Ne naivně mladý, ne bezstarostný, ale pořád nějak v pohybu. Pořád s pocitem, že život není uzavřená kapitola. Že ještě není hotovo. Že pořád začínáte nové věci, učíte se, měníte, přizpůsobujete. A pak přijde taková drobnost. Leták. Kousek papíru. A najednou vám dojde, že svět vás už vidí jinak.
Vzpomněla jsem si na svou mámu v mém věku. Připadala mi tehdy stará. Dnes se za to skoro stydím. Měla stejný věk jako já teď a já měla pocit, že už má všechno za sebou. Přitom pracovala, starala se o rodinu, řešila tisíc věcí denně. Jen už nebyla mladá v mých dětských očích. Možná se cítila podobně jako já dnes. Možná taky jednou dostala nějaký leták a nic neřekla.
Nejde o slevy. Ty by se občas hodily každému. Nejde ani o to slovo samotné. Jde o ten moment, kdy si uvědomíte, že se vás někdo rozhodl zařadit. Bez ptaní. Bez kontextu. Jen podle čísla v občance, které nikdo neviděl, ale přesto ho nějak odhadl.
Doma jsem leták položila na stůl a dívala se na něj. Přemýšlela jsem, kdy se to vlastně stane. Ten okamžik, kdy se člověk opravdu cítí starý. Jestli je to věkem, nebo tím, jak se k němu okolí chová. Jestli bych si toho letáku vůbec všimla, kdyby mi bylo o deset let víc. Nebo jestli bych ho přijala s klidem. Možná i s úlevou.
Jenže já se stará necítím. Cítím se unavená občas. Unavená lidmi, povinnostmi, neustálým tlakem. Ale ne stará. Mám plány. Mám chuť. Mám vztek i radost. Mám dny, kdy bych nejradši zalezla, a jiné, kdy mám pocit, že zvládnu cokoliv. Přesně jako před deseti lety. Možná s trochou víc zkušeností, ale pořád já.
Ten leták mi nakonec zůstal. Nevyhodila jsem ho. Ne proto, že bych ho potřebovala. Spíš jako připomínku. Jak snadno se můžeme ocitnout v roli, kterou jsme si nevybrali. Jak málo stačí, aby se člověk na chvíli zastavil a začal pochybovat.
Je mi čtyřiapadesát. Nejsem seniorka. Jsem žena v nejlepších letech. A pokud mi to někdo chce připomenout letákem, bude si muset počkat. Já mám ještě dost vlastních plánů, než se rozhodnu, do jaké kolonky vlastně patřím.
