Článek
Je mi třicet šest let. Devět porodů za mnou. Devět dětí, které miluju, každé jinak, každé stejně. Můj život se smrskl na rytmus krmení, přebalování, vaření, praní, uspávání. Na těhotenství navazovalo další těhotenství. Moje tělo si ani nestihlo odpočinout. Vždycky jsem si říkala, že to zvládnu ještě jednou. Ještě jednou a pak už ne. Jenže to jsem si říkala už tolikrát.
Na začátku to bylo jiné. Byli jsme mladí, plní ideálů. On chtěl velkou rodinu. Já jsem souhlasila. Zdálo se mi to krásné. Dům plný dětí, smích, chaos, společné večeře. První dítě přišlo brzy. Druhé krátce po něm. A pak už se to rozjelo. Každé další těhotenství jsem brala jako samozřejmost. Jako něco, co ke mně patří. Jako roli, kterou jsem přijala a už se z ní nedá vystoupit.
Nikdy mi přímo nezakázal pracovat. Jen vždycky přišel argument, že děti mě potřebují víc. Že on vydělá. Že já se mám starat. A já to přijala. Nechala jsem se ukolébat představou, že dělám to nejdůležitější. Jenže někde mezi čtvrtým a pátým dítětem jsem si začala všímat, že se ze mě vytrácím. Přestala jsem vědět, kdo jsem, když nejsem máma. Když nejsem těhotná.
Když jsem zjistila, že čekáme desáté, seděla jsem dlouho na okraji postele. Bylo mi špatně nejen fyzicky. Měla jsem pocit, že se mi zavřela poslední možnost volby. Že už to není o rodině, ale o kontrole. Když mi pak manžel s klidem řekl, že porodím tolik dětí, kolik on bude chtít, něco ve mně prasklo. Nehádali jsme se. On to nemyslel jako hrozbu. Spíš jako fakt.
V tu chvíli mi došlo, že jsem se nikdy doopravdy nerozhodovala já. Jen jsem plynula. Přizpůsobovala se. Ustupovala. Moje tělo se stalo nástrojem. Něčím, co plní plán, který nevymýšlím. A přitom jsem si dlouho namlouvala, že to tak chci. Že jsem silná. Že zvládnu víc než ostatní ženy. Jenže síla se pomalu změnila v únavu, která se nedá dospat.
Děti jsou skvělé. Chytré, živé, hlasité. Miluju je. Ale láska neznamená, že musím obětovat všechno. Devět porodů zanechalo stopy. Zdravotní, psychické, tiché. Nikdo je nevidí. Okolí mě chválí. Jak to zvládám. Jak jsem obdivuhodná. Nikdo se neptá, jestli to ještě chci. Jestli mám právo říct dost.
Nejhorší je ten pocit, že když bych se vzepřela, budu ta špatná. Ta, co nechce další dítě. Ta, co rozbíjí rodinu. Ta, co selhala. Přitom bych jen chtěla mít možnost rozhodnout o svém těle. O svém životě. O tom, kolik toho unesou moje záda, moje hlava, moje srdce.
Někdy večer sedím v kuchyni, když už všichni spí. Dívám se na ruce. Jsou pořád zaneprázdněné. Ale cítím se prázdná. Přemýšlím, jestli bych měla odvahu říct ne. Jestli bych měla sílu to ustát. Nejen proti němu, ale proti sobě. Proti té části mě, která byla celý život poslušná.
Desáté dítě se narodí. To už je jisté. Nevím ale, jestli se narodím znovu i já. Jestli se mi podaří vzít si zpátky alespoň kousek sebe. Možná jednou. Možná ne. Zatím jen vím, že mlčet je snazší než bojovat. Ale taky vím, že mlčení má svou cenu. A tu platím už příliš dlouho.
