Článek
Jako by bylo povinností v mém věku stěžovat si. Na stát, na důchod, na zdraví, na mladé, na ceny. Jenže já to tak necítím. A čím víc poslouchám nářky kolem sebe, tím méně jim rozumím. Do důchodu jsem šla s obavami. Pracovala jsem celý život, většinou v kanceláři, poslední roky už dost unavená.
Říkala jsem si, že mi bude chybět režim, pocit užitečnosti, lidé. Báli se i moji známí. Pořád mi opakovali, že teď teprve poznám, jak je ten důchod malý a jak si budu muset všechno odpírat. První měsíce jsem byla opatrná. Hlídala jsem každou korunu, zapisovala si výdaje a měla pocit, že musím šetřit, i když jsem vlastně nevěděla proč.
Pak jsem si jednoho dne sedla s papírem a tužkou a spočítala si to. Bez emocí, bez strachu. Kolik mi chodí. Kolik zaplatím za bydlení, jídlo, energie. A kolik mi zbyde. Najednou to nebylo tak hrozné, jak mi všichni malovali. Nemám hypotéku, děti jsou dospělé, auto už dávno nepotřebuju. Nepotřebuju nové oblečení každý měsíc ani nejnovější telefon. A hlavně mám čas. To je luxus, který se nedá koupit.
Začala jsem si ten čas užívat. Ráno si v klidu uvařím kávu, přečtu noviny, projdu se po městě, když je hezky. Neřeším, jestli musím stihnout poradu nebo termín. Když se mi nechce, prostě nikam nejdu. A když se mi chce, sbalím kufr a jedu pryč. Ano, jezdím na dovolenou. Ne jednou za rok, ale klidně pětkrát. Ne vždy daleko, ne vždy luxusně. Ale pravidelně.
Na jaře bývám u moře. Ne v hlavní sezóně, ale v květnu nebo červnu, kdy je klid, teplo a ceny jsou poloviční. Na podzim miluju lázně. Přes léto jezdím po Česku, poznávám místa, kam bych se dřív nikdy nedostala. V zimě si dopřeju třeba týden na horách nebo krátký výlet do města, které jsem ještě neviděla. Neutrácím za hlouposti, ale za zážitky. A ty mi nikdo nevezme.
Když to někomu řeknu, často slyším, že mám asi vysoký důchod nebo že mi někdo pomáhá. Pravda je mnohem prostší. Žila jsem celý život tak, abych nemusela na stáří splácet minulost. Nekupovala jsem věci na dluh, nesnažila jsem se držet krok s tím, co mají ostatní. Byly roky, kdy jsme s manželem nejezdili nikam, protože jsme raději opravovali dům nebo si dávali stranou. Nebylo to vždy snadné, ale dnes za to děkuju sama sobě.
Nechci tvrdit, že se mají všichni důchodci dobře. Vím, že jsou lidé, kteří to mají těžké. S nemocemi, s osamělostí, s nízkým příjmem. Jen mi vadí, že se z nespokojenosti stala norma. Že je skoro nepřijatelné říct, že jste spokojení. Jako by štěstí ve stáří bylo podezřelé. Jako by si ho člověk musel obhajovat.
Často slyším, jak si lidé stěžují na ceny. Ano, zdražilo se. Ale zdražovalo se vždycky. Jen dřív jsme to brali jako fakt a přizpůsobili se. Dnes se spíš hledá viník. Já jsem se naučila plánovat. Nakupuju chytře, vařím doma, chodím na trhy, využívám slevy. Ne proto, že bych musela, ale proto, že mi to dává smysl. A zbytek peněz použiju na to, co mi dělá radost.
Možná je to i o nastavení hlavy. Nepotřebuju se srovnávat s mladšími ani s bohatšími. Nepotřebuju dokazovat, že na něco mám. Mám klid. Mám zdraví, aspoň zatím. Mám možnost volby. A to je pro mě definice dobrého života. Když se ráno probudím a těším se na den, je vlastně jedno, kolik mám na účtu.
Nevím, proč si každý stěžuje. Možná je to jednodušší než si přiznat, že některé věci máme ve svých rukou. Možná jsme si zvykli hledat chyby venku místo toho, abychom se podívali na vlastní život. Já si nestěžuji. Ne proto, že by bylo všechno dokonalé, ale proto, že jsem se naučila být vděčná. A to je něco, co mi žádný důchod nevezme.
