Článek
Když jsem ji poprvé poprosila, jestli by mohla pohlídat, řekla mi, že má svůj program. Cvičení, výlet s kamarádkami, kosmetika, kurz vaření. Byla jsem překvapená. Vždyť přece vždycky říkala, že se na vnoučata těší. Jenže jak se ukázalo, těšila se asi jinak, než jsem si představovala já.
Nečekala jsem, že by hlídala denně. Jen občas, pár hodin, když potřebuju do práce nebo si vyřídit něco, co s dětmi nejde. Místo pochopení jsem ale slyšela větu, že si své děti mám vychovávat sama. A že ona si svoje už odžila.
Před pár týdny jsem byla zoufalá. Potřebovala jsem odjet na pracovní školení na dva dny a neměla, kdo by se o děti postaral. Zkusila jsem to znovu. Jenže tentokrát jsem mezi řečí zmínila, že bych jí za to samozřejmě zaplatila, protože bych musela jinak platit hlídání. Najednou to šlo. Ze dne na den měla volno.
Nechápala jsem. Nešlo mi o to, že by si za to vzala peníze. Každý má právo na svůj čas i odměnu. Ale bolelo mě, že předtím to byla „ztráta času“ a teď, když šlo o pár stovek, se zázračně objevil prostor v jejím diáři.
Začala jsem nad tím přemýšlet víc. Možná to máma vnímá jinak. Možná si připadá, že když o něco poprosím, využívám ji. Že očekávám, že bude dělat to, co kdysi dělaly babičky, že obětují svůj volný čas pro rodinu. Ale ona to má dnes jinak. Chce si užívat důchod, cestovat, neplánovat nic podle jiných.
Jenže pro mě, jako dceru, je to těžké přijmout. Vyrůstala jsem s představou, že rodina si pomáhá. Že když mám děti, máma mi pomůže tak, jak kdysi její maminka pomáhala jí. A tak cítím něco mezi zklamáním a nepochopením.
Když slyším, jak některé moje kamarádky vyprávějí, že jim jejich mámy hlídají i třikrát týdně, zavezou děti do školky, napečou buchty a ještě přinesou polévku, trochu jim závidím. Ne proto, že bych chtěla mámu využívat. Ale protože v tom cítím blízkost. Takové to tiché pouto, že jste si navzájem oporou.
U nás to skončilo u peněz. Když máma hlídá, vystaví mi vlastně fakturu. A i když se tváří, že to tak není, v jejím hlase slyším jistou dávku uspokojení. Jako by mi chtěla ukázat, že její čas má cenu, kterou já musím uznat.
Přemýšlím, jestli jsem někde udělala chybu já. Možná jsem jí kdysi nedávala tolik prostoru, když byla mladší. Možná jsem ji často kritizovala. Nebo se prostě změnila doba a dnešní babičky nechtějí být jen babičkami. Chtějí žít, mít koníčky, nebýt „na telefonu“. A možná na to mám právo i já, až jednou zestárnu.
I tak to ale bolí. Když se vaše vlastní máma víc těší na jógu než na čas s vnoučaty. Když vám dá najevo, že hlídat děti není radost, ale práce. A když vidíte, že všechno se točí kolem peněz, i tam, kde by dřív stačila jen láska.
Už ji neprosím. Nechávám ji být. Děti vídá, když chce. A já se snažím si zařídit život tak, abych nikoho nemusela prosit o pomoc. Naučilo mě to samostatnosti, i když za cenu zklamání. A možná je to vlastně dobře. Aspoň se moje děti učí, že se všechno nedá koupit.
Přesto mě občas přepadne smutek. Když vidím, jak máma posílá fotky z výletů, zatímco já sedím doma s nemocným dítětem a sotva stíhám práci. Chtěla bych jí říct, že nepotřebuju peníze, jen trochu té babičkovské lásky. Ale vím, že by to nepochopila.
Teď už to beru tak, že máme každá svůj svět. Já ten mateřský, ona ten svobodný. A možná se někde uprostřed zase jednou potkáme. Třeba až si sama uvědomí, že čas s vnoučaty má větší cenu než stovky v peněžence.
