Článek
Nikde v těch představách nebývá scéna, kdy se milenka s naprostým klidem zeptá vaší manželky, jestli může pohlídat děti, protože „to přece není problém“. A přitom se přátelsky usmívá.
Jmenuji se Honza. Je mi dvaatřicet a nejsem na to nijak hrdý, ale mám milenku. Tedy, měl jsem. Tedy – momentálně mám milenku, která mě pravděpodobně nenávidí. Jen to maskuje líp než moje tchyně své opovržení vůči mojí práci.
Původně to bylo celé jednoduché. Dva lidi, pár tajných schůzek, hezké zprávy, žádná očekávání. Eva – tak říkejme mé milence – byla zábavná, chytrá a o deset let mladší než moje žena. A než se do toho někdo pustí: ano, vím, že jsem idiot. Ale tehdy jsem se v tom necítil špatně. Všechno bylo… zvládnutelné.
Až do chvíle, kdy se Eva rozhodla, že by ráda „trochu pomohla“ s tím mým rodinným životem. „Máš tolik stresu, chci být užitečná. Když budeš chtít, ráda někdy pohlídám holky, ať si s manželkou můžete třeba vyrazit ven.“
Nevěřícně jsem se na ni podíval, jako by mi právě navrhla, že mi uklidí sklep. Byl to ten typ nabídky, která je tak absurdní, že nevíte, jestli ji máte brát vážně. A ona ji vážně myslela. Smál jsem se. Ale ona ne.
O dva týdny později jsem se dozvěděl, že Eva náhodou potkala moji ženu před školou. Což samo o sobě bylo špatné, ale ta situace měla ještě jedno kouzlo. Eva se podle všeho představila jako „kamarádka Honzy z práce“ a nabídla se, že někdy pohlídá, kdybychom si chtěli udělat večer pro sebe. Moje žena prý poděkovala a řekla, že to je milé. V tu chvíli jsem v duchu napsal vlastní parte.
Doma mi pak manželka s úsměvem oznámila, že „ta tvoje kolegyně Eva je moc milá a sympatická“, a že bychom ji někdy opravdu mohli požádat o hlídání. Seděl jsem na gauči, v ruce zbytek těstovin z mikrovlnky, a měl pocit, že sleduju špatnou francouzskou frašku. Od té chvíle jsem žil ve stavu permanentního sevření v oblasti žaludku.
Eva se tvářila mile. Příliš mile. Psala mi zprávy jako: „Vaše žena má nádherný kabát, fakt vkus. A holčičky jsou úplně po tobě – i ty šibalské oči.“ Měl jsem chuť hodit telefon do vany. Začal jsem přemýšlet, jestli to dělá schválně. Jestli si z toho dělá psychologickou hru. Nebo jestli je opravdu přesvědčená, že může přirozeně vplout do našeho života jako paní na hlídání. V obou případech jsem měl pocit, že se dusím.
Jednou jsme šli s dětmi na hřiště. Eva tam „náhodou“ byla taky. Prý si šla zaběhat. V džínách a se zmrzlinou v ruce. Přišla, sedla si vedle mojí ženy a začala si s ní povídat o školce, o výběru kroužků, o výživě u dětí. Já tam stál jako sloup. Dcery jí ukazovaly bábovičky. Manželka se smála. Já ne.
V tu chvíli jsem věděl, že jsem v pasti. Ne v té klasické, ve které jste, když vám na to někdo přijde. Ale v té horší – kdy nevíte, jestli to všechno má být pomsta, nebo pokus o asimilaci. Eva vypadala spokojeně. A moje manželka jí začala říkat „ta Evča z práce“. A že bychom jí opravdu mohli někdy svěřit holky, když máme ten lístek do kina.
Já ten lístek nechci. Já chci zpátky ten svět, kde byly tyhle dvě ženy na opačných stranách vesmíru. Ne vedle sebe na lavičce, zatímco já se potím mezi skluzavkou a košem na odpadky.
Začal jsem přemýšlet, jestli není nejvyšší čas přiznat všechno. Jenže jak chcete vysvětlit, že člověk, který se tak mile nabízí na hlídání, je ve skutečnosti vaše největší životní chyba?
A tak zatím mlčím. Dívám se, jak se mi vlastní život rozplétá jako svetr z tržnice. Vím, že to je moje vina. Ale stejně mám podezření, že Eva ví přesně, co dělá.
A někdy, když si píšeme a ona napíše: „Ahoj, jak jste si užili večer? Všechno v pohodě?“, cítím, že za tím smajlíkem je škodolibý úsměv. A možná i plán. Možná mě fakt chce zničit. A já jsem jí sám otevřel dveře.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
