Článek
Chtěli jsme si odpočinout, zrelaxovat, nechat se obsluhovat, užít si trochu klidu a moře. A protože je našemu synovi už dvanáct a každý rok jezdí na tábor, rozhodli jsme se to spojit. Zaplatíme mu jeho oblíbený tábor, kam se sám těší, a my zatím vyrazíme na týden do zahraničí. Žádná levná klasika typu Chorvatsko nebo Itálie. Tentokrát jsme si řekli, že si to uděláme pěkné, a koupili jsme zájezd do Thajska. All inclusive, krásný hotel, jen pro dospělé. Byli jsme nadšení.
Do poslední chvíle jsme o dovolené doma moc nemluvili. Ne že bychom to tajili, ale přišlo nám zbytečné s tím nějak machrovat. Syn se těšil na tábor, měl nabitý program a už si z loňska pamatoval, jak skvěle si to užil. I kamarády tam má, se kterými je v kontaktu přes internet celý rok, takže odjezd proběhl bez problému. Zavezli jsme ho na místo, předali věci vedoucím, rozloučili se a jeli domů. Měla jsem v očích slzy jako pokaždé, když ho někam takhle dáváme, ale zároveň jsem se těšila, že nás čeká týden úplného klidu.
Doma jsme si sbalili kufry, druhý den ráno nás čekal let. Jenže právě večer, kdy jsme balili poslední věci, mi přišla zpráva od jedné mámy, jejíž syn je s tím naším ve stanu. Píše mi, že se náš kluk nějak zhroutil, že brečel a nechce se s nikým bavit, že prý to slyšel od jiného dítěte, a že my jsme mezitím odletěli do Thajska. V tu chvíli jsem ztuhla. Manžel se mě snažil uklidnit, že to přejde, že je to normální dětská reakce a že si to přece nemůžeme nechat pokazit. Jenže mě to sebralo. Zavolala jsem vedoucí, abych zjistila, co se děje, a ta mi potvrdila, že syn opravdu reagoval velmi emotivně, že byl smutný a že si připadá odstrčený.
Druhý den jsme přesto odletěli. Bylo mi to trochu proti srsti, ale zájezd jsme měli zaplacený a rušit ho by znamenalo přijít o peníze. Navíc se mě snažili uklidnit i vedoucí, prý že syn se už trochu zklidnil, že to byl jen prvotní šok a že si zase najde cestu do kolektivu. Jenže během dovolené jsme dostávali od vedoucích fotky a na žádné z nich se nesmál. Nepsal nám, neodpovídal na zprávy. Když jsem mu zkoušela volat, odmítl hovor. Srdce mi pukalo.
Po návratu jsme ho jeli hned vyzvednout. Přišel, pozdravil nás, ale nic víc. Žádné nadšení, žádné vyprávění jako obvykle. V autě mlčel, doma si zalez do pokoje a zavřel dveře. Když jsme za ním přišli, jen suše řekl, že jsme ho zklamali. Prý to vůbec nečekal. Prý si myslel, že na něj budeme doma čekat, že si pak uděláme společný výlet, že s námi stráví zbytek prázdnin, a místo toho jsme ho „odložili“ a sami si užívali na druhém konci světa.
Zůstala jsem stát mezi dveřmi a nevěděla, co říct. Neudělali jsme přece nic špatného, nebo ano? Zaplatili jsme mu tábor, který si sám přál, chtěli jsme si jen trochu odpočinout. On tam byl šťastný už loni, nikdy si nestěžoval, nikdy nenaznačil, že by chtěl trávit prázdniny jinak. Nenapadlo mě, že by ho mohlo tak ranit, že jsme odjeli bez něj. Jenže dvanáct let je zrádný věk. Není to už malý kluk, ale pořád ještě dítě, které potřebuje cítit jistotu a zájem.
S manželem jsme si to pak vyříkali. Oba jsme měli pocit, že jsme selhali. Ne jako rodiče v praktickém smyslu, ale v tom emocionálním. Nenapadlo nás, že mu budeme chybět, že to vezme jako zradu. Zvlášť když šlo jen o týden. Ale emoce nejsou logické a my jsme podcenili, že naše představa volného týdne je zcela jiná než ta jeho. Nechce dárky, nechce dvanáctihodinové lety ani hotel u pláže. Chce být s námi. A my jsme to neviděli.
Postupně se to začalo urovnávat. Doma jsme si spolu sedli, omluvili jsme se mu, vysvětlili jsme mu, proč jsme to udělali, že to nebylo kvůli tomu, že bychom s ním nechtěli být, ale právě naopak, že jsme si chtěli trochu oddechnout, abychom byli pak zase lepší rodiče. Chápal to, aspoň částečně. Ale přesto vím, že někde hluboko v něm to zůstane. A že příště budeme mnohem opatrnější.
Nikdy by mě nenapadlo, že tou největší chybou prázdnin bude snaha si odpočinout. Možná je to známka doby. Rodiče pracují, jsou unavení, plánují si chvilky volna. Ale někdy by možná bylo lepší se prostě jen zeptat: „A jak by sis to představoval ty?“ Možná by nám tahle jednoduchá otázka ušetřila spoustu bolesti. A našemu synovi taky.
