Článek
Bylo pondělí, kolem jedenácté dopoledne, a já si řekla, že si dopřeju malou pauzu. Vyřídila jsem poštu, koupila chleba, ale domů se mi ještě nechtělo. Tak jsem zapadla do kavárny, objednala si cappuccino a vytáhla knížku, kterou už asi měsíc tahám v kabelce. Dneska na ni konečně došlo.
Seděla jsem tam skoro hodinu. Ne proto, že bych neměla co dělat. Ale protože bylo fajn na nic nemyslet. Vnímat jen příběh, pomalu upíjet kávu, být tak nějak mimo čas. Občas jsem zvedla hlavu, občas si hrála s lžičkou. Nikdo mě nerušil, neznala jsem tam nikoho, a právě to mi vyhovovalo. Někdo chodí do kavárny s kamarádkou, někdo se zápisníkem, někdo s laptopem. Já s knížkou. Byl to příjemný, klidný moment. Až do chvíle, kdy jsem šla platit.
Číšník byl mladý, usměvavý, takový ten typ, co ti řekne „srdíčko“ na konec věty a myslí to dobře. Předložil mi účet, já mu podala kartu. A on mi s účtenkou přidal leták. Malý, barevný, s usměvavými lidmi a nápisem: „Najděte nový smysl života. Kurzy pro osamělé. Společné vaření, cestování, povídání. Pro všechny, kteří zůstali sami.“ Na vteřinu jsem zůstala zaraženě stát. Nepopadla jsem hysterický smích ani jsem nevybuchla. Jen jsem si ten leták prohlédla, vrátila ho zpátky na pult a řekla: „Tohle jste mi dali omylem, že?“ A on na to s úsměvem: „Ne, to dáváme tak nějak… když se to hodí.“
Když se to hodí. Tahle věta mi zůstala v hlavě celý zbytek dne. Co to vlastně znamená – hodí? Co ho přimělo usoudit, že já jsem ta, které se hodí nabídnout kurz pro osamělé? Protože jsem seděla sama? Protože mi je přes padesát? Protože jsem nemluvila s telefonem a nikdo mě nepolíbil při odchodu? Protože jsem nehrála roli spokojené manželky, ani trendy digitální nomádky? Jen žena, sama, s knížkou? To teď znamená osamělost?
Nechci dělat z komára velblouda. Jasně, byl to jen leták. Možná dobře míněný, možná součást nějaké kampaně. Ale ta situace mě zasáhla víc, než bych čekala. Ne kvůli tomu letáku samotnému. Ale kvůli tomu, co to o nás říká. O tom, jak vnímáme samotu. Jak rychle ji spojujeme s něčím špatným. Jak máme pocit, že kdo je sám, musí být automaticky smutný, nešťastný, ztracený. Jako by samota byla nějaká nemoc, kterou je třeba léčit. Kurzy, zájezdy, společenskými aktivitami. Nechci to shazovat – chápu, že někomu to může pomoct. Ale mně šlo o ten pohled. O to automatické zařazení. Tohle je člověk, který je sám – pojďme mu něco nabídnout.
Nikdo se mě nezeptal, jestli mi to vyhovuje. Jestli je to moje volba. Jestli nejsem zrovna nejspokojenější, jak jsem kdy byla. Jestli to, že jsem si šla sednout sama do kavárny, není projevem svobody, ale důvod k politování. A to mě mrzí. Protože jsem si uvědomila, že i když jsme společnost plná řečí o individualitě a respektu, pořád máme zabudovaná očekávání. Očekávání, že žena má být něčí. Že v určitém věku má mít partnera, rodinu, aspoň psa. A že když si „jen tak“ sedne sama, musí to být signál, že něco chybí. Ale co když nechybí nic?
Já si život užívám. Mám dvě dospělé děti, svoji práci, kamarádky, plný byt knih a bylinek. Chodím do divadla, jezdím na výlety, směju se, peču, v létě plavu, v zimě chodím do sauny. Ano, večer si sama uvařím čaj. Ale nikdy nemám pocit, že jsem o něco míň. Jen žiju po svém. A občas sama. Ale to je rozdíl.
Tohle mělo být obyčejné pondělí. Ale ten leták mě rozčílil víc, než by měl. Protože mi připomněl, že jako ženy pořád čelíme určitému rámování. Když jsme mladé, řešíme, kdy budeme mít děti. Když děti máme, řešíme, kdy se vrátíme do práce. Když je odchováme, ptají se nás, jestli nemáme depresi z prázdného hnízda. A když jsme samy, nazývají nás osamělými, jako by to byla diagnóza. Jako by žena nemohla prostě být. Jako by vždycky měla být něčí.
Ale já už nikoho být nechci. Ne jako definici. Ne jako součást identity. Nechci, aby mi někdo říkal, co by mi „slušelo“ – partner, pes, dům, chalupa, vnoučata, zájmový kurz. Já vím, co mi sluší. A zrovna dnes to byla knížka, skořice a ticho u okna.
Možná jsem přecitlivělá. Možná na to mám věk. Možná se mě to dotklo proto, že mi v minulosti pár lidí opravdu dávalo pocítit, že samotná žena je podezřelá. Ale možná je právě to důvod, proč o tom chci mluvit. Aby to přestalo být divné. Aby nikdo neměl pocit, že když si jde v klidu vypít kávu a nikdo vedle něj nesedí, měl by dostat leták s instrukcemi, jak žít. Protože já žádné nepotřebuju.
Naučila jsem se mít ráda samotu. Není to vždycky růžové, jasně. Občas přijdu domů a přála bych si, aby někdo rozsvítil, položil klíče a zeptal se, jaký jsem měla den. Ale jindy si zase pustím hudbu, roztáhnu se na gauči, uvařím si polévku z ničeho a čtu do dvou do rána. A cítím se přesně tam, kde mám být. Neztracená. Neopuštěná. Jen tak. Sama. Se sebou.
Nevím, jestli to ten číšník myslel zle. Asi ne. Možná ho to naučili, možná měl dobrý den a myslel si, že někomu tím pomůže. Ale mně tím připomněl, jak snadno druhým přisuzujeme, co „potřebují“. Jak málo se ptáme. Jak moc předpokládáme. A jak moc to může bolet, i když je to zabalené do úsměvu.
Když jsem vyšla z té kavárny, bylo poledne. Slunce svítilo tak zvláštně přímo, takové to světlo, které říká – jaro se blíží. Zavřela jsem knížku, schovala ji zpátky do kabelky a šla dál. Nakoupit, projít se, žít si svůj život. Bez letáků, bez rad, bez definic. Jen tak. Protože to tak mám ráda.
A možná se tam někdy vrátím. Do té kavárny, ke stejnému stolu. Možná si zase objednám cappuccino, vytáhnu knížku a budu se smát nad větou, kterou si už zítra nepamatuju. Ale jestli mi znovu podají ten leták, asi ho tentokrát vezmu. A připíšu na něj jednu větu: „Děkuji, ale nejsem ztracená. Jen nejdu po vaší mapě.“
