Článek
Jitka vyrůstala v rodině, kde se o pravidlech příliš nediskutovalo. Když přišla návštěva, děti pozdravily. Když dostaly dárek, poděkovaly. Babička dostala pusu, i kdyby se dítě právě schovávalo za matčinou sukní. Jitce to nikdy nepřipadalo zvláštní. Stejným způsobem vychovala také svoji jedinou dceru Barboru a byla přesvědčená, že některé základy slušného chování jsou natolik samozřejmé, že se o nich vůbec nemusí vést debata.
Sama byla několik let v důchodu a s vnoučaty se vídala poměrně často. Sedmiletého Františka a pětiletou Anežku měla ráda a děti k ní také jezdily bez problémů. Pekli spolu, chodili na hřiště a v létě u ní několikrát přespávali. Jitka proto nikdy neměla pocit, že by mezi nimi existoval nějaký odstup.
Poslední dobou si ale všímala, že Barbora některé věci dělá jinak, než by je dělala ona. Děti například nemusely sníst všechno, co dostaly na talíř. Pokud se jim nechtělo půjčit svou hračku návštěvě, dcera je nenutila. A když nechtěly někoho políbit nebo obejmout, Barbora jejich rozhodnutí respektovala. Právě poslední pravidlo Jitku dráždilo nejvíc.
Na narozeninové oslavě čekala úplně jinou reakci
Spor naplno propukl během Jitčiných narozenin. Rodina se sešla u ní doma a Barbora dorazila s dětmi jako první. Anežka se na babičku okamžitě vrhla, ale František zůstal stát u dveří a držel si batoh. Jitka k němu natáhla ruce.
Chlapec řekl, že dnes objetí nechce. Jitka se zasmála a zkusila to znovu. František ustoupil a zopakoval, že nechce. Čekala, že dcera zasáhne. Barbora místo toho řekla synovi, aby babičce alespoň popřál k narozeninám. František jí podal přání, řekl všechno nejlepší a odešel za sestrou. Jitka zůstala zaskočená.
Později se dcery v kuchyni zeptala, proč ho nenapomenula. Barbora nechápala za co. Syn pozdravil, popřál a předal dárek. Jen se nechtěl objímat. Tehdy se poprvé skutečně pohádaly.
Jitce připadalo, že dcera z obyčejné výchovy dělá vědu
Barbora matce vysvětlila, že od dětí vyžaduje slušné chování. Musí pozdravit, poděkovat, omluvit se, pokud někomu ublíží, a respektovat pravidla v cizím domě. Nechce ale rozhodovat o tom, komu musí dát pusu, na koho si musí sednout nebo koho musí obejmout.
Jitce tato hranice připadala umělá. Sama jako dítě objímala tety, strýce i prarodiče a žádnou újmu si z toho podle svých slov neodnesla. Dcera podle ní přebírala moderní výchovné poučky a aplikovala je i tam, kde vůbec nebyly potřeba.
Barbora odpověděla, že právě věta my jsme to také přežili není důvod dělat všechno stejně. To už Jitku urazilo Měla pocit, že dcera nepřímo kritizuje i způsob, jakým byla sama vychovávaná. Oslava pokračovala, ale Jitka už byla podrážděná. Každé další chování vnoučat najednou vnímala mnohem kritičtěji.
Když František odmítl ochutnat jednu pomazánku, připadalo jí to jako další důkaz. Když Anežka odešla od stolu dřív než dospělí, znovu si všimla, že Barbora reaguje mnohem mírněji, než by reagovala ona. Večer měla pocit, že se její dcera bojí vlastním dětem cokoli nařídit.
O několik dní později se pohádaly znovu
Jitka nenechala téma být. Zavolala dceři a řekla jí, že se bojí, aby z dětí nevychovala lidi, kteří budou přesvědčení, že celý svět musí respektovat každé jejich nechci. Barbora tentokrát reagovala ostřeji. Zeptala se matky, proč je pro ni tak těžké přijmout, že dítě může někoho milovat a přesto zrovna nechtít fyzický kontakt.
Jitka odpověděla, že protože rodina není autobus plný cizích lidí. Dcera jí potom připomněla situaci, na kterou Jitka skoro zapomněla. Před několika měsíci byli všichni na větší rodinné oslavě. Jeden vzdálenější příbuzný si chtěl Anežku posadit na klín. Dívka odmítla. Muž se zasmál, chytil ji a přitáhl si ji stejně. Všichni to tehdy brali jako legraci.
Anežka se ale rozplakala. Jitka si na událost vzpomněla. Tehdy dívce sama řekla, že strýc jí přece nic neudělá. Stále ale nebyla přesvědčená. Podle ní existoval rozdíl mezi vzdáleným příbuzným a vlastní babičkou.
Vnuk jí svůj důvod řekl sám
K překvapivému obratu došlo o několik týdnů později, kdy u Jitky František poprvé po jejich hádce přespával sám. Barbora ho přivezla v sobotu dopoledne a při odchodu ho nijak nenutila, aby babičku objal.
František tentokrát přišel sám a krátce se k ní přitiskl. Jitka měla chuť poznamenat, že to přece nebolelo. Naštěstí nic neřekla.
Odpoledne spolu skládali model letadla a Jitka se ho opatrně zeptala, proč ji na narozeninách nechtěl obejmout.
Čekala nějakou dětskou odpověď.
František jí řekl, že se ten den před odjezdem pohádal s kamarádem a byl naštvaný. Nechtěl, aby na něj kdokoli sahal. Babičce ale přání vyrobil a těšil se na dort.
„Zeptala jsem se ho, jestli mě tedy má pořád rád. Podíval se na mě, jako bych řekla úplnou hloupost, a odpověděl samozřejmě. Pro něj vůbec neexistovala souvislost mezi tím, že mě má rád, a tím, jestli mě v konkrétní chvíli obejme,“ vzpomíná.
Tato jednoduchost ji překvapila.
Ona sama do odmítnutého objetí vložila mnohem víc významu než sedmileté dítě.
Začala si vybavovat vlastní dětství
Večer Jitka nad celou věcí přemýšlela a vzpomněla si na svoji pratetu, kterou jako dítě neměla ráda. Žena ji při každé návštěvě objímala, tiskla k sobě a dávala jí několik mokrých polibků na tvář. Jitka to nesnášela. Nikdy však neřekla ne. Její matka by to považovala za nezdvořilost. Po více než padesáti letech si dokázala vybavit přesně ten pocit, kdy se snažila odhadnout, kdy bude povinné vítání konečně u konce.
Tato vzpomínka ji znejistila. Neznamenalo to, že by kvůli ní měla špatné dětství. Ani nezačala považovat každé objetí za problém. Poprvé ale pochopila, proč může její dcera vidět věc jinak. „Došlo mi, že jsem sama jako dítě někdy nechtěla, aby mě někdo líbal, ale vůbec mě nenapadlo, že bych mohla odmítnout. Prostě se to nedělalo. Možná jsem právě proto tak špatně snášela, když to vnuk udělal mně,“ říká.
Dcera po ní nikdy nechtěla, aby tolerovala nevychovanost
Při dalším rozhovoru se Jitka Barbory zeptala, kde podle ní hranice vlastně leží. Dcera jí vysvětlila něco, co v prvních hádkách zaniklo. Pokud dítě přijde na návštěvu, pozdravit musí. Pokud něco dostane, poděkuje. Nemůže druhého urážet s vysvětlením, že pouze vyjadřuje svoje pocity. Když je u babičky, respektuje její pravidla ohledně hraček, jídla nebo uklízení.
Právo odmítnout objetí podle Barbory neznamená právo chovat se bezohledně. Stejné pravidlo navíc platilo oběma směry. Když Anežka chtěla matku objímat ve chvíli, kdy řídila nebo něco nesla, také jí řekla, že teď nechce a obejmou se později. Nešlo tedy o privilegium dětí.
Byla to hranice, kterou se měli učit respektovat všichni. Jitka s některými částmi dceřiny výchovy nesouhlasí dodnes. Pořád by například děti nechala sedět u společného oběda o něco déle a podle vlastních slov by nebyla tak tolerantní k některým jejich náladám. Přestala ale dělat z objetí test jejich vztahu.
Největší změnu poznala na vlastní oslavě o rok později
K dalším narozeninám přijela rodina znovu. Anežka vběhla dovnitř a babičku objala kolem pasu. František přišel za ní, popřál a chvíli postával opodál. Jitka tentokrát nenatáhla ruce. Zeptala se ho, jestli chce objetí. František přikývl a objal ji sám. Byla to drobnost, které by si kdysi vůbec nevšimla. Tentokrát pro ni měla zvláštní význam.
Ne proto, že konečně dostala svoje objetí. Ale protože věděla, že přišlo dobrovolně. Sama přitom odmítá názor, že se kvůli tomu musí zrušit všechna pravidla slušného chování. Naopak je ráda, že Barbora děti vede k pozdravu, poděkování a ohleduplnosti. Jen už tyto věci nespojuje s povinností nechat druhé rozhodovat o vlastním těle.
Jitka dnes přiznává, že ji nejvíc bolel pocit odmítnutí
Když se na původní konflikt dívá zpětně, vidí v něm méně spor o výchovu a více vlastní zraněnou ješitnost. Od vnoučat byla zvyklá na náklonnost. Když ji František jednou nechtěl obejmout, okamžitě si jeho chování vyložila jako změnu vztahu.
Místo aby se zeptala proč, začala hodnotit výchovu své dcery. „Bylo jednodušší říct, že dnešní děti jsou nevychované, než si připustit, že mě prostě zamrzelo jedno odmítnutí. Udělala jsem z toho generační problém a ještě dceři naznačila, že neumí vychovávat vlastní děti,“ přiznává. Dnes tedy vnoučata dál vítá stejně ráda jako dřív. Jen už pusu ani objetí nepovažuje za vstupné do babiččina domu.
Zdroje: autorský text
