Článek
Přátelství, které vydrželo všechno
S Bárou jsme se znaly od střední školy. Prožily jsme spolu první lásky, rozchody, stěhování, i období, kdy jsme si nemohly dovolit ani kávu v kavárně. Byla jako moje sestra, kterou jsem si sama vybrala. Měly jsme stejný humor, rozuměly si beze slov a věděly o sobě všechno.
Po škole jsme obě začaly pracovat, každá trochu jinde, ale vídaly jsme se pořád. Chodily jsme na víno, psaly si každý den. Když se jí rozpadl vztah, pomáhala jsem jí sbírat se z toho. A když jsem já přišla o práci, byla první, kdo mi přivezl jídlo a seděl se mnou, dokud jsem se trochu nesebrala.
Večírek, který všechno změnil
Ten večer jsem původně ani nechtěla jít. Měla narozeniny a pozvala spoustu lidí z práce. Říkala jsem si, že tam nikoho kromě ní neznám, ale nechtěla jsem ji zklamat. Vzala jsem si nové šaty, dala si záležet, chtěla jsem vypadat dobře.
Ze začátku to bylo fajn. Smáli jsme se, pili víno, hrála hudba. Ale pak přišel moment, který si budu pamatovat dlouho. Jeden z jejích kolegů se zeptal, čím se vlastně živím. Chtěla jsem odpovědět sama, ale Bára mě předběhla. Začala o mně mluvit tónem, který jsem u ní neznala.
„Ta naše spisovatelka“
S úsměvem poznamenala, že sice píšu články, ale že je to spíš takové hobby, protože si tím prý člověk stejně moc nevydělá. Lidé se zasmáli, někdo dodal něco o tom, že je to asi fajn mít tolik volného času. Stála jsem tam, se sklenkou v ruce, a nevěděla, co říct.
V tu chvíli to možná vypadalo jako nevinný vtípek. Ale mně to přišlo jako rána. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ona, která zná, jak těžké je v téhle branži prorazit, se mi vysměje před lidmi, které sotva znám. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří a přála jsem si zmizet.
Mlčení místo omluvy
Druhý den jsem čekala, že mi napíše. Že mi řekne, že to nemyslela zle. Že jí to prostě ujelo. Ale nic. Ani zpráva, ani omluva. Jen fotky z večírku, které sdílela na Instagramu, jako by se nic nestalo.
Napsala jsem jí sama, zeptala se, proč to udělala. Odpověděla stroze, že to byl vtip a že si všechno beru moc osobně. Dodala, že kdybych měla víc sebevědomí, nevzala bych to tak vážně.
Když pochopíte, že už to není stejné
V tu chvíli jsem pochopila, že tohle už není přátelství, které chci dál udržovat. Napsala jsem jí naposled, že mě to mrzí, ale že si potřebuju dát odstup. Nechtěla jsem se hádat, obhajovat nebo dokazovat, že jsem v právu. Prostě jsem odešla.
Nebylo to lehké. Chyběla mi. Několikrát jsem měla nutkání jí napsat, zeptat se, jak se má. Ale pokaždé jsem si vzpomněla na ten večer na její úsměv, když mě shazovala, a na svůj pocit trapnosti. A věděla jsem, že návrat by mi jen ublížil.
Ticho, které léčí
Už to jsou čtyři měsíce. Nepíšeme si, nevídáme se. Občas na ni narazím na sociálních sítích, někdy mám chuť kliknout na „líbí se mi to“, ale raději to nechám být. Uvědomila jsem si, že některé vztahy skončí, aniž by musel být někdo zlý. Prostě se změní dynamika, priority, způsob, jakým se k sobě lidé chovají.
Zůstalo po ní prázdné místo. Ale taky klid. Najednou mám víc prostoru pro sebe, pro nové lidi, pro věci, které jsem odkládala. Naučila jsem se, že když se někdo nechová s respektem, nemá cenu se omlouvat za to, že odcházíte.
Přátelství není samozřejmost
Dřív jsem si myslela, že přátelství je navždy. Že kdo byl u vás v dobrém i zlém, zůstane napořád. Jenže i přátelství může vyhořet, změnit se nebo prostě přestat být zdravé. Někdy se lidé neodcizí proto, že by si ublížili, ale proto, že už si nerozumí tak jako dřív.
Dnes už vím, že ticho a odstup jsou někdy větší projev úcty než vysvětlování. Možná to Bára nikdy nepochopí. Ale já ano. A to mi stačí.
