Článek
Ale u ústní části českého jazyka ztichla místnost už po první větě. „Neodpovídá očekávání,“ poznamenala si zkoušející a připsala mu pětku. Proč? Protože si dovolil říct názor. A nedejbože jiný, než jaký chtěla slyšet.
Všechno to začalo u povinné četby. Vybral si knihu, kterou do seznamu nikdo nedával – žádného klasika, ale autobiografický text současného autora. Silné téma, silný jazyk. A hlavně – Aleše to skutečně zasáhlo. Mluvil o tom, co ho na knize zneklidnilo. Neopakoval naučené fráze. Neříkal, že „postava je archetypem“, i když to tam nikde necítil. Jen popsal, co s ním text udělal. Co se v něm pohlo. Co vnímal. Co mu přišlo silné, co slabé. A právě tím porušil nepsané pravidlo – být poslušný.
Většina jeho spolužáků zvolila jistotu. Neutrální analýzu Nerudy, Čapka nebo Erbena. Bezpečné, očekávatelné odpovědi. Něco, co se dá hodnotit tabulkově. Aleš nechtěl dělat divadlo. Chtěl být upřímný. Jenže upřímnost se zjevně nenosí. Komise mlčela. Jen si zapisovala. Pak se ho jeden z členů zeptal, proč si myslí, že tahle kniha patří na seznam povinné četby. Aleš odpověděl bez přemýšlení – protože je o věcech, o kterých se nemluví. Protože je osobní. Protože je pravdivá. Ticho bylo o to delší.
Když vyšel ze třídy, ještě pořád byl v šoku. Cítil, že neudělal chybu v analýze. Neřekl nic, co by nedokázal obhájit. Jenže měl smůlu – ukázal, že má vlastní hlavu. A to je pořád problém. Nejen ve škole. Všude, kde se čeká souhlas. Kde se hodnotí hlavně poslušnost. Kde je „správný názor“ víc než pravda.
Pětka pro něj byla šok. Ale ještě větší byl způsob, jakým to okolí přijalo. „No jo, tak sis měl dát bacha. Proč jsi musel něco řešit? Měl jsi říct to, co chtějí slyšet, a měl bys klid.“ Jako by klid byl nejvyšší hodnota. Jako by „držet pusu“ bylo známkou dospělosti. Jako by přizpůsobivost byla ctnost.
Aleš není výjimečný. Jen se narodil do doby, kdy systém pořád odměňuje ty, kteří se moc neptají. Kteří se přizpůsobí. Kteří nevybočují. V každé škole najdete studenty, kteří zažili podobné ponížení. Ne proto, že by neuměli. Ale proto, že nehráli podle scénáře. Neposlouchali slepě. Měli vlastní pohled, který se nevešel do kolonky.
A je to čím dál horší. Učíme děti od malička, že existuje jen jeden správný způsob, jak odpovídat. Jedna správná definice, jedno správné pojetí. Vlastní myšlení se toleruje jen do určité míry – dokud nepřekročí komfort zkoušejícího. Pak už nejde o obsah, ale o to, že jste „nespokojený element“. Potížista. Komplikace. A tak se mlčí. A tak se lže. A tak se hraje divadlo.
Aleš si mohl vybrat jinou cestu. Mohl napsat referát podle mustru. Mohl si vybrat knihu, kde se jen opíše „charakteristika postavy“ a „funkce vypravěče“. Mohl mlčet o tom, co ho doopravdy trápí. Ale neudělal to. A možná právě proto dnes ví víc než ti, co prošli bez škobrtnutí.
Protože realita za školou je jiná. Nepotřebujeme papoušky. Potřebujeme lidi, kteří umějí myslet. Mluvit. Argumentovat. Vnímat souvislosti. Ale učíme je přesný opak. Učíme je bát se říct, co si myslí. Učíme je, že pravda je podmíněná – že záleží na tom, komu ji říkáte. A že jistější je držet krok, i když vede špatným směrem.
Aleš si dnes hledá práci. Maturitu sice složil, ale s poskvrnou. Některé firmy to berou jako varování. Jen málokdo se ptá, proč taková známka padla. Nikdo nehledá příběh. Jen číslo. Jen výsledek. Ale jaký má výsledek hodnotu, když celý proces je pokřivený?
Když jsme se s Alešem bavili o tom, jestli lituje, řekl něco, co mi zůstalo v hlavě. „Nelituju. Jen mě mrzí, že je to pořád takhle. Že když mluvíš pravdu, nejsi oceněný – ale potrestaný. A že lidi kolem ti neřeknou: byl jsi statečný. Ale: byl jsi hloupý.“ A přesně v tom je problém. Kultura výsměchu místo kultury podpory. Systém, který místo myšlení odměňuje předvídatelnost.
Možná si řeknete, že o nic nejde. Jedna maturita. Jeden Aleš. Jeden názor. Ale co když jich je víc? Co když právě teď sedí někde další student, který se rozhoduje, jestli bude mlčet, nebo mluvit? Jestli se přizpůsobí, nebo zůstane sám sebou? A co když příště zvolí jinak – právě proto, že viděl, co se stalo Alešovi?
Tohle není jen o jedné škole. Ani o jednom předmětu. Je to o atmosféře, ve které vyrůstají mladí lidé. O signálech, které jim dáváme. O tom, jestli je učíme odvaze, nebo konformitě. Jestli podporujeme autenticitu, nebo jen poslušnost. Jestli je pro nás důležité, co si opravdu myslí – nebo jen to, co umí říct podle osnov.
Aleš dnes čte dál. Diskutuje. Zajímá se. Je to typ člověka, který by jednou mohl něco změnit. Právě proto, že se nebojí klást otázky. Ale místo pochvaly dostal facku. Ne přímo. Ale tou známkou, tím mlčením, tím, že se jeho slova nehodila do předem připravené šablony.
Jednou se možná bude vyprávět, jak jsme v roce 2025 ještě pořád nedokázali unést, že osmnáctiletý kluk má vlastní hlavu. Jak jsme se báli názorů mladých, místo abychom je poslouchali. Jak jsme trestali odvahu a odměňovali přizpůsobivost. A jak jsme tím sami přišli o to nejcennější – o schopnost myslet svobodně.
