Článek
Myslela jsem si, že se to zlomí, že jakmile budeme bydlet spolu a začneme „dospělý“ život, ustoupí to. Jenže to se nestalo. Z počátku jsem měla pochopení. Chodil do práce, staral se, měli jsme čas i na společné víkendy. Když chtěl večer strávit pár hodin hraním, připadalo mi to normální. Každý má nějaký ventil. Jenže postupně se to měnilo. Nejprve to byly dvě hodiny denně, pak čtyři, a pak najednou celý večer. Místo večeře s vínem sluchátka, místo filmu s přikrytím dekou Discord. Mluvila jsem na něj a on ani nezaregistroval, že jsem něco řekla.
Změnilo se to po svatbě
Připadám si jako spolubydlící. Ne manželka. Místo toho, abychom večer trávili spolu, sedím v kuchyni a čtu si. Nebo si pouštím seriál sama. Jeho svět je jinde – v nějaké střílečce, strategii nebo online hře s kamarády. Občas ho slyším se smát nebo nadávat do mikrofonu, ale na mě mu večer nezbývá energie. Nechci ho démonizovat. Je pracovitý, spolehlivý, nekouří, nepije. Věci v domácnosti opraví, na nákupy jde. Ale psychicky mám pocit, že jsem v tom vztahu sama. Nedávno jsme měli výročí. Chtěla jsem, abychom si zajeli aspoň na jednu noc někam do wellness. On kývl, ale celou dobu byl myšlenkami jinde. Když jsme přijeli domů, sedl si k počítači, jako by potřeboval „vyrovnat se s realitou“.
Hry místo vztahu
Všimla jsem si, že některé večery ani nejí. Zapne počítač hned po práci a vypne ho až kolem jedné v noci. Ráno je protivný, unavený, a vypadá, že ho otravuje i obyčejná otázka, jestli nechce kafe. Zkoušela jsem to s ním probírat. Říct mu, že mi to vadí. Že se cítím osaměle. Řekl, že hry jsou pro něj relax, že nechce po práci mluvit. Že se tím vypíná, že je to lepší než chlast nebo hospoda. Jenže to, co mělo být odpočinkem, se podle mě změnilo ve závislost. Sleduju to každý den a začíná mě to ničit. Ne tím, že bych žárlila na počítač. Ale tím, že ve dvaceti osmi letech vedu domácnost, kde druhý člověk v ní je sice fyzicky přítomný, ale duševně mimo. Snažím se to chápat. Ale nemůžu se ubránit myšlenkám, jestli tohle je opravdu život, jaký chci.
Okolí to nevidí
Venku působíme jako ideální pár. Chodíme na svatby kamarádům, na grilovačky, občas i na dovolenou. On se umí chovat. Vtipkuje, mluví s lidmi, je oblíbený. Nikdo by neřekl, že večer co večer tráví před monitorem a já v ložnici sama. Připadám si jako blázen. Lidé kolem mě řeší, kdy budou mít děti, jestli si vezmou hypotéku. Já řeším, jestli má můj manžel ještě vůbec zájem o reálný svět. Přiznávám, že občas závidím. Když vidím, jak se jiní dotýkají, jak spolu plánují, jak si vaří. My spolu skoro nevaříme. Máme jídlo rozdělené. Já jím dřív, on si ohřívá později. Žádný rituál, žádná blízkost. Jen vedle sebe existujeme. Není zlý, není agresivní, jen jako by byl duchem jinde. A já pořád doufám, že se jednou vrátí.
Snažím se to pochopit
Někdy si říkám, že to přejdu. Že se s tím naučím žít, že si najdu svůj svět. Přihlásila jsem se na keramiku, chodím víc s kamarádkami ven, dělám si plány bez něj. Ale zároveň je ve mně obrovský smutek. Chtěla jsem být vdaná, mít někoho, kdo se těší domů, kdo mě obejme. Ne někoho, kdo má v očích světelný odraz z monitoru. Nejsem typ, co by hned odcházel. Ale v hlavě mi čím dál častěji bliká kontrolka. Co když to nikdy neskončí? Co když takhle bude vypadat i náš případný rodinný život? Tátové, co hrají místo toho, aby četli pohádky? Nevím. Jen vím, že je mi často smutno a že tohle není vztah, o jakém jsem snila.
Zdroj: Vanda K., Brno
