Článek
A já tehdy pokaždé odpovídal: „Neboj, to bych nikdy neudělal.“ Myslel jsem to vážně. Jenže život bývá tvrdší, než si v mladších letech připouštíme. Nejdřív to byly jen zapomenuté schůzky. Pak popletené jídlo na sporáku, občas spadla, několikrát se zamkla v bytě a nevěděla, jak ven. Následovala diagnóza – demence v počátečním stádiu. Věděl jsem, že to bude těžké, ale pořád jsem si říkal, že to zvládneme doma. Jenže s postupem času už nepoznávala ani mě, bála se v noci, odmítala jíst a několikrát volala sousedy, že ji „někdo sleduje“.
Bylo to pro její dobro, říkali
Rodina, lékaři i sociální pracovnice mi tvrdili, že specializované zařízení je nejlepší řešení. Že tam bude pod dohledem, dostane správné léky, péči i bezpečí. Dlouho jsem to odmítal, ale jednou přišel zlom. Upadla v noci na záchodě, a než jsem ji ráno našel, byla podchlazená a zmatená. Tehdy jsem se poprvé zlomil já. Byla tichá, jen se dívala z okna a mlčela. Když jsme dorazili do zařízení, držela mě za ruku jako malá holka. Chtěla zpátky domů. A já jsem ji musel nechat za těmi dveřmi. Vyšel jsem ven a rozbrečel se jako dítě.
Každá návštěva bolela
Ne že by jí tam bylo zle – o to se personál opravdu snažil. Ale ona pokaždé říkala: „Ty jsi mi to slíbil, že mě tam nikdy nedáš. Proč jsi to udělal?“ A já neměl, co odpovědět. Vysvětlování nepomáhalo. Byla zklamaná. A i když její paměť slábla, tohle si pamatovala vždy. Slzy, výčitky a ticho mezi námi se staly pravidlem. Odešla tiše, stejně jako odešla ze života, když ztrácela sama sebe. Občas mi někdo řekne, že jsem udělal, co bylo potřeba. Ale stejně mě to pořád bolí. Protože i když vím, že jsem jednal správně, nedokážu zapomenout na to, že jsem porušil svůj slib. A že moje máma to cítila až do posledního dne.
