Článek
Moje švagrová seděla u mě v kuchyni, popíjela latté z kapslí, které běžně kupuju jen, když mají akci za polovic, a tvářila se u toho jako postava z dokumentu o hospodářské krizi.
„Hele, já fakt žiju z minima. Po zaplacení nájmu mi zbyde tak akorát na jídlo a benzín. A to ještě musím šetřit, jinak jsem v háji,“ řekla a zakousla se do croissantu z pekárny, kam já chodím jednou měsíčně, většinou, když chci udělat dojem na návštěvu.
Neřekla jsem nic. Jen jsem kývla hlavou, protože co taky říct? Člověk nikdy neví, kdo co prožívá, a do cizích peněženek se nevidí. Až do chvíle, než je někdo otevře sám.
Příležitost přišla o týden později. Slavilo se. Ne moje narozeniny, ale něco ve stylu „oslavme, že je čtvrtek a není to pondělí“. Dorazili jsme všichni k mé sestře domů a švagrová tam už seděla, s nohama elegantně překříženýma, lakem na nehtech tak sytě rudým, že by se za něj nemusela stydět ani stará škola Paříže, a vedle ní ležela kabelka.
Ne jen tak ledajaká. Kabelka, kterou jsem poznala z výlohy butiku, kde se ceny nepíšou – což vždycky značí, že „když se musíte ptát, tak na to nemáte“. Kůže jemná jako svědomí politika, zlatý zip, ucha pevná jako charakter mých rozhodnutí po třetí skleničce.
Zírala jsem na ni déle, než bylo společensky přijatelné. Pak jsem si všimla další. A ještě jedné. Ne, nebyl to stánek s tržními napodobeninami. Byl to koncert designu a vkusu, který by rozplakal i největšího škarohlída.
A tak jsem si v duchu promítla její slova z minulého týdne. O té minimální mzdě. O tom, jak „neví, co dřív zaplatit“. A zároveň mi v hlavě tančily cenovky, které by vystačily na měsíční nájem menšího bytu nebo týdenní pobyt na Krétě v all inclusive.
Neřekla jsem nic. Když se mě zeptala, jestli si s ní dám prosecco, kývla jsem. Možná proto, abych ten kontrast zapila.
Aby bylo jasno, nešlo o závist. Vážně ne. Byla v tom spíš směsice fascinace a lehké pachuťi nepochopení. Protože já jsem ta, co si kabelku kupuje na tři roky dopředu. A když už nějakou vyberu, musí zvládnout jak práci, tak nákup, deštník, knihu, možná i pytlík hroznového vína. Funkce především. Estetika tak nějak bokem.
Zato moje švagrová má kabelky podle nálady. Jedna na víkend, druhá na večeři, třetí na „jen tak“. Každá jiná, každá dražší než moje lednička. Přitom její vyprávění o tom, jak je těžké přežít s tím, co má, neztratilo na dramatičnosti.
Možná žije v jiném systému. Možná má v kabelce kouzelný bankomat. Nebo neviditelnou kartu, kterou lze platit bez následků. Anebo a to je možná nejpravděpodobnější, je součástí té části populace, která si vytvořila vlastní definici „žít z mála“.
Je to takové to „mám málo, ale chci hodně, a tak si to prostě pořídím“. A pak si doma postěžuji, že ten měsíc je zase těžký. A někomu to možná připadá jako odvaha. Mně to připadá jako dobře načasované PR vlastní reality.
Zvláštní, jak lidé dokáží manipulovat význam slov. Minimální mzda najednou neznamená „přežívám“, ale „žiju přesně tak, jak chci, a nechci, aby to někdo zpochybňoval“. Stejně jako „nemám peníze“ často znamená „teď zrovna nechci utrácet za věci, které nejsou pro mě důležité“. A „to si nemůžu dovolit“ ve skutečnosti značí „to mi za to nestojí, ale chci, abys věřila, že je to z důvodu, který mě omlouvá“.
A víte co? Možná je to v pořádku. Možná má každá z nás jiný žebříček priorit. Já dávám přednost jistotě, klidu a rezervě na nečekané výdaje. Ona dává přednost okamžitému efektu, stylu a potěšení. Možná je každá z nás trochu jinak bohatá.
Ale stejně si neodpustím jednu poznámku. Až příště zase usedne ke mně do kuchyně, usrkne latté a pronese, jak je to těžké, žít z minima kouknu se na její kabelku a pousměju se. V duchu. Jako minule. A možná jí nabídnu obyčejný rohlík. Abychom si připomněly, že „z mála“ může chutnat různě.
