Článek
Pláž byla sice plná, ale ne tak, že by se tam nedalo najít místo. Přesto, když jsem viděla volné lehátko u kraje, přímo s výhledem na blankytně modrou hladinu, neváhala jsem ani minutu. Bylo perfektně umístěné kousek od baru, ale dost daleko, aby se sem nedonesl křik dětí z dětského koutku, a ještě navíc ve stínu palmy. Přesně to, co jsem potřebovala.
Položila jsem si tašku, natáhla nohy a pocítila tu sladkou úlevu, když vás horký písek přestane pálit do chodidel a tělo se pohodlně zaboří do měkkého lehátka. Slunce mě lechtalo na tváři, šumění moře uspávalo. Sáhla jsem po knížce, kterou jsem si vzala s sebou, a začala číst. Užívala jsem si každou minutu, dokud se přede mnou neobjevil stín. Zvedla jsem oči a zahlédla muže ve středním věku, který na mě upřeně koukal. Myslela jsem, že chce projít, tak jsem se trochu posunula, ale on zůstal stát a po chvíli se zeptal, jestli vím, že sedím na jeho lehátku.
Trochu zaskočeně jsem se rozhlédla. Nikde žádný ručník, taška ani jiné znamení, že by lehátko patřilo někomu konkrétnímu. Na většině pláží bývá zvykem, že kdo přijde, ten má. Tedy pokud si nezaplatíte předem pronájem na celý den, což tady nevypadalo. Tak jsem se omluvně usmála a řekla, že jsem si myslela, že je volné. Odpovědí mi bylo jen krátké „to je naše“, pronesené tónem, který rozhodně nezněl přátelsky. Než jsem stačila reagovat, objevila se kolem něj celá rodina. Manželka, dvě dospívající děti a dokonce i babička, která mě sjela pohledem od hlavy k patě, jako bych se dopustila nějakého společenského zločinu.
V tu chvíli jsem se cítila trapně. Chtěla jsem se zvednout a odejít, ale muž mě z ničeho nic překvapil větou: „Když už tu sedíte, tak si sedněte pořádně. My jdeme stejně do vody.“ Nechápala jsem, jestli je to ironie, nebo opravdu nabídka. Jeho žena mezitím odnesla plážovou tašku stranou a děti už utíkaly k moři. Tak jsem tam zůstala sedět, trochu v rozpacích, ale s pocitem, že vlastně nikomu nepřekážím.
Jenže klid netrval dlouho. Za pár minut se vedle mě někdo posadil. Otočila jsem hlavu a málem mi spadla knížka z ruky. Na lehátko si přisedl muž, který tam předtím stál, a to jen v mokrých plavkách, ze kterých mu kapala voda přímo na moji osušenou deku. Přisunul se blíž, až jsem měla pocit, že snad sedíme na jednom místě, a začal se mě vyptávat, odkud jsem, jestli jsem tu sama a jak dlouho ještě zůstávám.
Bylo to nepříjemné. Jeho tón byl takový… až příliš osobní, pohled příliš upřený. Začala jsem se ošívat a přemýšlela, jak se z té situace vykroutit. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, ne horkem, ale rozpačitostí. On se přitom choval, jako by se nic zvláštního nedělo. S každou další otázkou jsem se cítila víc a víc v pasti, a když mi položil ruku na opěrku těsně vedle mého ramene, rozhodla jsem se, že tohle už je moc.
Postavila jsem se, zabalila knížku a řekla, že si půjdu zaplavat. Snažila jsem se tvářit, že je všechno v pořádku, ale uvnitř jsem byla nepříjemně rozrušená. Voda mě na chvíli zchladila a uklidnila, ale když jsem se vrátila, lehátko už bylo obsazené. Tentokrát celou rodinou, která se vrátila z vody. Ani se neobtěžovali mi poděkovat, že jsem jim ho „hlídala“.
Ten pocit trapnosti ve mně zůstal ještě dlouho. Nešlo jen o to, že jsem si omylem sedla na cizí místo, to se může stát komukoli. Vadilo mi spíš, jak mě ten muž svým chováním zaskočil a donutil cítit se nepříjemně, zatímco jeho rodina se tvářila, že se nic neděje. Přemýšlela jsem, jestli jsem reagovala správně, jestli jsem měla být asertivnější a prostě odejít hned na začátku. Ale člověk se v cizí zemi nechce pouštět do konfliktů, navíc na dovolené, kdy má být všechno v pohodě a bez stresu.
Celý zbytek dne jsem pak raději strávila na dece dál od vody, kde jsem měla klid. A i když se snažím brát podobné situace s nadhledem, tenhle zážitek mě přiměl přemýšlet, jak snadno může být dovolená narušená jen tím, že narazíte na někoho, kdo si nevidí do pusy, nebo chování. Možná jsem měla od začátku říct jasné „ne“, možná jsem měla odejít. Ale co už. Každopádně teď už vím, že na plážové lehátko se člověk nikdy neposadí bez rozhlédnutí, a že ne každý soused na pláži má čisté úmysly.
