Článek
Jenže s jednou konkrétní sousedkou to prostě jinak nejde. Má totiž zvláštní zvyk a dělá to už roky, že každému kolem sebe rozdává nevyžádané rady, má k věci vždy poslední slovo a hlavně má tendenci oslovovat mě způsobem, který mě dohání k šílenství. Říká mi totiž holčičko. A to bez ohledu na to, že už dávno nejsem žádná holčička, ale dospělá žena po třicítce.
Ze začátku jsem to brala s nadhledem. Říkala jsem si, že asi neumí jednat jinak, že to má v povaze a že je lepší to přejít. Ale časem mi to začalo lézt na nervy. Představte si, že stojíte na chodbě, vedete seriózní rozhovor o opravě střechy, rozpočtech nebo hluku ve vchodě a někdo vás osloví „holčičko“. Připadala jsem si ponížená, shazovaná a navíc jakoby mě vůbec nebrala vážně. Nejhorší na tom bylo, že to občas udělala i před cizími lidmi, třeba když u nás byla na návštěvě kamarádka. To pak její nadřazený tón působil úplně neúnosně.
Minulý týden ale došlo k situaci, kdy jsem to už nemohla vydržet. Bylo krásné odpoledne a já jsem se vracela domů z práce. Před domem postávalo několik sousedů, povídali si o všedních věcech, tak jsem se zastavila taky. A v tu chvíli přišla ona. Na sobě župan, na nohou pantofle, v ruce cigaretu tak, jak ji každý den vídáme. Přidala se do hovoru, a hned, jak mě uviděla, začala svou obvyklou písničku. „No podívejme se, holčička už jde domů z práce,“ pronesla tak, aby to slyšeli všichni. Někteří sousedé se pousmáli, jiní sklopili oči, ale já cítila, jak se ve mně všechno vaří. Proč mám být proboha pro ni pořád holčička, když žiju sama, pracuju, platím si účty a zvládám úplně stejný život jako každý jiný dospělý člověk?
Než jsem si to stihla rozmyslet, vyhrklo to ze mě. Řekla jsem nahlas, že jestli si mě chce dobírat, tak ať zvolí jiný způsob, ale ať mi přestane říkat holčičko, protože já nejsem žádné dítě. Na chvilku nastalo ticho. Bylo slyšet jen její potáhnutí z cigarety. Pak protočila oči a odsekla, že se nemám hned urážet, že je to přece jenom oslovení. Jenže já jsem pokračovala. Vysvětlila jsem jí, že oslovení není jen tak nějaké slovo, že má váhu a význam, a že je rozdíl, když vám někdo řekne paní, slečno nebo holčičko. Že já od ní opravdu nepotřebuju znít jako malé dítě, když se snažím vést dospělý rozhovor. A že tím svým tónem ze mě dělá méněcennou. Dodala jsem ještě, že mě to už dlouho uráží, ale snažila jsem se být slušná a říct jí to přímo až teď.
Byla zaskočená. Myslím, že takhle přímý odpor nečekala. Většinou si její poznámky lidé nechávají líbit, protože se s ní nikomu nechce hádat. Jenže tentokrát stála před ní skupina sousedů a bylo vidět, že mnozí z nich souhlasí spíš se mnou než s ní. Jeden starší pán dokonce přikývl a pronesl, že taky nechápe, proč musí mít pro každého nějakou přezdívku, když si zasloužíme normální jednání. V tu chvíli se sousedka začala bránit, že ona to myslí přátelsky, že to není nic špatného. Ale působilo to nepřesvědčivě. Lidé se začali rozcházet a já cítila obrovskou úlevu. Poprvé po letech jsem se ozvala a nenechala ze sebe dělat někoho, kým nejsem.
Když jsem pak šla domů, měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla pyšná, že jsem se konečně postavila za sebe, na druhou stranu jsem věděla, že příští setkání s ní nebude jednoduché. Ale upřímně. Radši snesu chvíli trapného ticha než další roky ponižujícího oslovení. Vím, že jsem udělala dobře. A taky jsem zjistila, že sousedé v domě to vidí podobně, jen nikdo neměl odvahu to říct nahlas. Teď, když jsem promluvila já, možná se něco změní.
Nejde totiž jen o to jedno slovo. Jde o princip. O respekt mezi lidmi. O to, že když někoho potkáváte každý den, měli byste se k sobě chovat slušně a s úctou. Ne shazovat, ne ponižovat, ne dělat si z někoho dítě jen proto, že se to zdá vtipné. Slova dokážou člověka povzbudit, ale i zranit. A já už jsem se rozhodla, že se nenechám ponižovat, ani kdyby šlo jen o nevinně znějící oslovení.
