Článek
Když si začnete pochybovat o vlastní hodnotě
Ve firmě jsem pracoval pět let. Nastupoval jsem s nadšením a pocitem, že jsem konečně našel místo, kde se můžu profesně posunout. Postupně jsem přebíral víc odpovědnosti, zaučoval nové kolegy a řešil věci, které dřív řešilo vedení. Nikdy jsem si nestěžoval. Když bylo potřeba zůstat déle, zůstal jsem. Když bylo potřeba něco zachraňovat na poslední chvíli, byl jsem u toho.
Proto mě návrh na snížení platu zasáhl víc, než jsem čekal. Oficiální vysvětlení bylo jednoduché. Firma musí šetřit, mění se strategie, dochází k reorganizaci. Všechno znělo rozumně, jenže ve mně to vyvolalo jiný pocit. Jako by někdo přepsal hodnotu mé práce jedním podpisem. Začal jsem o sobě pochybovat. Možná jsem opravdu tak nahraditelný. Možná jsem přeceňoval svůj přínos. Tyhle myšlenky se mi honily hlavou několik dní.
Rozhodnutí, které nebylo jednoduché
Nakonec jsem si řekl, že pokud podepíšu, budu to v sobě nosit dlouho. Nebudu se cítit dobře a postupně začnu ztrácet motivaci. Proto jsem si domluvil schůzku s nadřízeným a otevřeně mu řekl, že se snížením platu nesouhlasím. Nebyl to konflikt. Spíš chladný, věcný rozhovor. Vysvětlil jsem, jaké mám výsledky, co všechno mám na starosti a proč považuji návrh za nespravedlivý.
Očekával jsem vyjednávání. Možná kompromis. Místo toho přišla věta, že pokud s novými podmínkami nesouhlasím, firma bude muset zvážit jiné řešení. Domů jsem šel s těžkým pocitem. Uvědomil jsem si, že moje rozhodnutí může mít následky. Přesto jsem měl zvláštní klid. Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že jsem se postavil sám za sebe.
Přeřazení jako tichý trest
O dva týdny později mi přišlo oznámení, že budu přeřazen na jinou pozici. Oficiálně šlo o součást reorganizace. Neoficiálně jsem cítil, že je to reakce na můj postoj.Nová pozice byla méně odpovědná a viditelně méně důležitá. Agenda, kterou jsem budoval několik let, mi byla odebrána.
Najednou jsem řešil rutinní úkoly, které zvládne téměř kdokoliv. Kolegové se tvářili rozpačitě. Nikdo se mě na rovinu nezeptal, co se stalo, ale všichni to tušili. První týdny byly těžké. Měl jsem pocit ponížení. Přemýšlel jsem, jestli jsem neudělal chybu. Kdybych smlouvu podepsal, zůstal bych tam, kde jsem byl. Měl bych klid a stabilitu.
Co mi tahle zkušenost vzala a co mi dala
Postupně jsem si ale začal všímat něčeho jiného. Už jsem nebyl ochotný pracovat přesčas jen proto, že to někdo očekává. Přestal jsem si brát práci domů v hlavě. Najednou jsem viděl věci střízlivěji. Firma se rozhodla chránit své zájmy. Já jsem se rozhodl chránit ty své. Ztratil jsem iluze o loajalitě. Dřív jsem věřil, že když budu odvádět dobrou práci a budu spolehlivý, firma to ocení.
Realita je složitější. Každá organizace sleduje hlavně ekonomické výsledky. Lidský rozměr ustupuje do pozadí, když jde o čísla. Zároveň jsem ale získal něco důležitého. Sebeúctu. I když jsem přišel o pozici, která pro mě hodně znamenala, věděl jsem, že jsem si nenechal snížit hodnotu bez odporu. Ten pocit mi nikdo vzít nemohl.
Nový pohled na práci
Přeřazení mě přimělo přemýšlet o tom, co vlastně od práce chci. Je to jen výplata a jistota, nebo i pocit smyslu a respektu. Uvědomil jsem si, že pokud zůstanu, budu muset přijmout fakt, že moje místo už nebude stejné. Začal jsem si aktualizovat životopis. Ne proto, že bych chtěl odejít okamžitě, ale proto, abych měl možnost volby. To vědomí mi dodalo klid. Najednou jsem nebyl jen zaměstnanec čekající na další rozhodnutí shora. Měl jsem plán.
Dnes už na celou situaci pohlížím s odstupem. Nelituji, že jsem novou smlouvu nepodepsal. Bylo to nepříjemné, stálo mě to pozici i část profesního sebevědomí. Ale naučilo mě to, že mlčet a souhlasit není vždy nejlepší cesta. Možná jsem přišel o pohodlí. Získal jsem ale zkušenost, která mi otevřela oči. A hlavně jsem si potvrdil, že moje práce má hodnotu. Pokud ji někdo nevidí, neznamená to, že ji nemám. Znamená to jen, že je možná čas hledat místo, kde ji uvidí někdo jiný.
