Článek
Ptal se, jestli nechci zajít na oběd. Prý má cestu kolem mé kanceláře. Nebyl to člověk, který by něco takového dělal často, takže mě to trochu překvapilo. Řekl, že má nové místo, kde skvěle vaří. Souhlasila jsem. Domluvili jsme se, že se za chvíli sejdeme před budovou.
Setkání, které působilo zvláštně
Když přišel, byl jiný než obvykle. Mluvil tiše, skoro až šeptal. Ptala jsem se, jestli je v pořádku, ale mávl rukou, že je jen unavený. Vypadal, jako by ho něco trápilo, ale nechtěla jsem se vyptávat. Bylo mi jasné, že kdyby chtěl, řekl by sám.
Cestou k restauraci se držel stranou. Občas se rozhlížel na obě strany ulice a několikrát jsem si všimla, jak mu cukají ruce. Měla jsem pocit, že něco není v pořádku. Uvažovala jsem, jestli to vůbec byl dobrý nápad. Ale říkala jsem si, že třeba jen prožívá horší období.
Restaurace, která mě překvapila
Zavedl mě do podniku, o kterém jsem nikdy neslyšela. Byl malý, útulný, s několika stolky u okna. Obsluha se usmívala a nabízela denní menu. Sedli jsme si a prolistovali jídelní lístek. Působilo to příjemně a na chvíli jsem se uklidnila.
Objednali jsme si jídlo a chvíli mlčeli. On si kroužil prstem po okraji skleničky a díval se ven na ulici. Byla jsem to nakonec já, kdo rozhovor začal. Ptala jsem se na práci a společné projekty. Odpovídal stručně, jako by měl hlavu jinde.
Měla jsem tušit, že něco nesedí
Jídlo bylo výborné. On ale skoro nejedl. Přitom to byl on, kdo mě sem pozval. Pořád jsem měla pocit, že se chová zvláštněji, než bývá jeho zvykem. Občas se pokusil o úsměv, ale bylo vidět, že ho to stojí úsilí.
Když jsme dojedli, položil příbor na talíř a zhluboka se nadechl. Řekl, že je rád, že jsme spolu mohli jít. Vypadalo to, jako by se chystal říct něco důležitého. Jenže místo toho jen kývl a sáhl po účtu, který číšník položil na stůl.
Okamžik, kdy jsem vše pochopila
Vzala jsem si sklenici a napila se. On mezitím otevřel účet. Přisunul si ho blíž k sobě a začal ho zkoumat. V tu chvíli jsem si všimla, že zbledl. Prsty se mu třásly. Zastavil se na jedné položce a najednou vypadal, jako by se mu zamotala hlava.
Natáhla jsem ruku po účtu, že se podívám, ale rychle ho zavřel. V ten moment mi došlo, že ten jeho tichý hlas a nejisté chování mají důvod. Podíval se na mě s výrazem, který jsem neuměla přesně interpretovat. Pak se naklonil ke mně a sotva slyšitelně řekl, že nemá dost peněz.
Nečekané přiznání
Když jsem to slyšela, překvapilo mě to. Byl to člověk, který si vždy dělal legraci z toho, jak má vše pod kontrolou. Tentokrát měl ale v očích paniku. Přiznal, že se přepočítal. Myslel, že menu je levnější. Nečekal, že nápoje stojí tolik. A hlavně nečekal, že jeho účet v bance je skoro prázdný.
Bylo mi ho v tu chvíli líto. Působilo to bezmocně. Řekla jsem mu, ať neblázní, že to je v pořádku. Vytáhla jsem peněženku a chtěla účet zaplatit sama. On ale začal protestovat. Tvrdil, že mě pozval on a že by bylo trapné, kdybych to zaplatila já.
Snažila jsem se zachovat klid
Snažila jsem se ho uklidnit. Řekla jsem, že to vážně není problém. Jenže on se tvářil, jako by se propadal do země. V očích měl pocit selhání a hanby. Až mě to zaskočilo, protože jsem ho nikdy neviděla takhle zranitelného.
Nakonec jsem to zaplatila. S díky, ale i s pocitem, že jsem mu tím možná ublížila. Když jsem podávala kartu číšníkovi, odvrátil pohled a třel si čelo. Pořád byl tichý a zaražený.
Cesta zpět, která byla úplně jiná
Venku jsem se ho ptala, jestli chce dojít kus pěšky. Přikývl. Šli jsme mlčky. Po pár minutách se zastavil a omluvil se. Řekl, že ho to mrzí. Že se stydí. Že mě nikdy nechtěl dostat do trapné situace.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že se nic nestalo. Že se podobné věci stávají každému. Trochu se uklidnil, ale stále působil nejistě. V tu chvíli jsem pochopila, že celý oběd byl pro něj možná víc než jen pracovní setkání. Možná mě chtěl zaujmout. Možná se chtěl ukázat v lepším světle.
Když jsme se loučili
U práce se zastavil. Poděkoval. Tentokrát trochu nahlas. Byla v tom směs úlevy a rozpaku. Řekl, že doufá, že mě ještě někdy pozve a že tentokrát to bude bez komplikací. Usmála jsem se. Řekla jsem, že až budu mít čas, ozvu se mu.
Když jsem se vracela do kanceláře, přemýšlela jsem, co všechno lze vidět za obyčejným obědem. Lidé se někdy snaží působit sebejistě, i když se jim svět hroutí pod rukama. Někdy stačí jeden účet, aby se ukázalo, jak moc jsou zranitelní. A někdy právě ta zranitelnost ukáže, kdo opravdu jsou.
Jana, Kolín
