Článek
Byla sobota dopoledne, termály nebyly úplně prázdné, ale dalo se to snést. Lidé mluvili tlumeně, jako by i jim bylo jasné, že sem tu nekřičí. Sedla jsem si do bazénu u okraje, opřela záda o kámen a zavřela oči. V hlavě mi ještě doznívaly věci z týdne, ale voda je pomalu přehlušovala. Přesně ten pocit, kvůli kterému tam jezdím. Pak si ke mně přisedla cizí žena.
Nevěnovala jsem jí pozornost. Jen jsem si všimla, že je asi o něco starší než já, možná kolem padesátky. Vlasy stažené do drdolu, unavený výraz, který se nedá zamaskovat ani relaxačním prostředím. Myslela jsem si, že si sedne, odpočine si a bude ticho. Jenže nebylo.
Nejprve si povzdechla. Takovým tím způsobem, kdy to není úplně náhodné. Otevřela jsem oči a podívala se jejím směrem. Usmála se, jako by čekala, že to udělám. A pak se zeptala, jestli je tu voda vždycky tak horká. Odpověděla jsem, že většinou ano. A tím to mělo skončit. Neskončilo.
Během pár minut mi začala vyprávět, že sem jezdí sama. Že si to může dovolit, protože děti už jsou velké a manžel je pořád v práci. Říkala to lehce, skoro vtipně, ale něco v jejím hlase mi napovědělo, že to není úplně tak jednoduché. Přikývla jsem. Ne proto, že bych chtěla rozhovor, ale proto, že jsem nechtěla být nepříjemná. Pak se to zlomilo.
Najednou se z nevinného povídání stala zpověď. Vyprávěla mi o tom, jak celý život dělala to, co se od ní čekalo. Vdala se brzy, měla děti, starala se o domácnost, podporovala manžela v kariéře. Pracovala, ale vždycky tak, aby to nevadilo rodině. Říkala, že si říkala, že jednou přijde čas i na ni. A teď ten čas přišel, jenže už neví, co s ním.
Seděla jsem ve vodě a poslouchala. Už jsem se neopírala uvolněně, tělo jsem měla napjaté. Ne proto, že by mi byla nepříjemná. Naopak. Bylo mi z ní zvláštně úzko. Mluvila klidně, bez emocí, ale každá věta měla váhu. Říkala, že si uvědomila, že nemá žádné sny. Že všechno, co chtěla, se vždycky přizpůsobilo někomu jinému.
Pak se na mě podívala a zeptala se, kolik mi je. Když jsem jí to řekla, chvíli mlčela. A pak řekla větu, která mi zůstala v hlavě celý víkend. Řekla, ať se nenechám ukolébat tím, že je na všechno čas. Že čas uteče rychleji, než si myslím. Že odpočinek je fajn, ale že ještě důležitější je nezapomenout sama na sebe dřív, než bude pozdě.
Nevím, proč mi to řekla právě ona. Cizí žena v termálech, kterou jsem nikdy předtím neviděla a už ji nejspíš nikdy neuvidím. Možná proto, že jsem byla po ruce. Možná proto, že už to v sobě dlouho nosila. A možná proto, že viděla něco, co já zatím jen tuším.
Když odešla, zůstala jsem sedět sama. Voda byla pořád stejně teplá, prostor stejně tichý. Jen já už jsem klid necítila. Místo prázdné hlavy se mi v myšlenkách začaly objevovat otázky, které jsem si do té doby odkládala. Jestli žiju tak, jak chci já. Jestli některé věci nedělám jen proto, že se to očekává. Jestli si náhodou taky neříkám, že jednou bude čas.
Ten víkend se nesl v jiném duchu, než jsem čekala. Místo odpočinku přišlo přemýšlení. Místo lehkosti tíha. Ale ne nepříjemná. Spíš potřebná. Uvědomila jsem si, že i nevyžádaný rozhovor může přijít ve správnou chvíli. Že někdy jedeme odpočívat, ale odvezeme si něco úplně jiného.
Domů jsem se vracela unavenější, než když jsem odjížděla. Ale zvláštně klidná. Jako by mi někdo nenápadně nastavil zrcadlo a zase ho schoval. Ten víkend mi cizí žena nepokazila. Převrátila mi ho naruby. A možná mi tím udělala větší službu, než kdybych celou dobu jen ležela v teplé vodě a nemyslela vůbec na nic.
