Článek
Když jsme se poznali, byl jiný. Pracoval v menší firmě, neměl ambice stát se manažerem, ale byl spolehlivý. Smál se, plánovali jsme výlety, mluvili o budoucnosti. Pak přišla reorganizace a on o práci přišel. Bylo mi ho líto. Říkala jsem si, že se to může stát každému. Podržím ho. Jsme přece partneři.
První měsíce byly vlastně klidné. Chodil na pohovory, upravoval životopis, mluvil o tom, kam všude poslal odpověď. Já jsem mezitím pracovala víc, brala jsem přesčasy, abychom měli jistotu. Byla jsem přesvědčená, že je to jen přechodné období.
Jenže po půl roce se něco změnilo. Pohovory ubývaly. Místo nich přibylo dlouhé spaní, seriály a nekonečné scrollování v telefonu. Když jsem se večer vracela domů unavená, našla jsem ho na gauči ve stejné pozici, v jaké jsem ho ráno nechávala. Ze začátku jsem si to nechtěla přiznat. Říkala jsem si, že je zklamaný, že potřebuje čas.
Čas se ale začal počítat na roky. Platila jsem všechno. Nájem, splátku auta, internet, nákupy. Když jsem opatrně navrhla, že by mohl vzít aspoň nějakou brigádu, třeba ve skladu nebo za barem, urazil se. Tvrdil, že má kvalifikaci na něco lepšího. Že nebude dělat podřadnou práci. Že by si tím zavřel dveře jinde.
Jenže žádné jiné dveře se neotvíraly. A já jsem mezitím začala zavírat ty své. Přestala jsem chodit s kamarádkami na večeře, protože jsem počítala každou tisícovku. Oblečení jsem si kupovala jednou za rok. Dovolenou jsme si odpustili úplně. Když jsem o tom mluvila, říkal, že přeháním. Že přece vydělávám dost.
Tohle mě bolelo nejvíc. Ne to, že nemá práci. Ale že automaticky počítal s tím, že ho budu živit. Že je to vlastně moje povinnost. Když jsem se jednou zmínila, že už to finančně i psychicky nezvládám, odpověděl mi, že přece vydělávám víc než on kdy vydělával. Tak kde je problém.
Problém byl v tom, že jsem se začala cítit sama. Ne jako partnerka, ale jako rodič. Platila jsem složenky, plánovala rozpočet, řešila opravy. On řešil, jaký nový seriál začne sledovat. A když jsem mu znovu navrhla brigádu, jen dočasně, než se něco najde, řekl mi, že se nebude ponižovat.
V tu chvíli mi došlo, že nejde o práci. Jde o přístup. O to, že mu nevadí, jak se cítím. Že mu nevadí, že táhnu všechno sama. Že mu vlastně vyhovuje být doma. Vařila jsem, prala, pracovala, a ještě měla pocit, že musím být milá a chápavá.
Tři roky. Když to dnes řeknu nahlas, zní to neuvěřitelně. Tři roky jsem čekala, že se něco zlomí. Že přijde nabídka, která ho nadchne. Že se probudí a řekne, že takhle už ne. Jenže on byl spokojený. A já čím dál víc unavená.
Jedno odpoledne jsem seděla u stolu a počítala, kolik nám po zaplacení všeho zůstane. Bylo to směšně málo. Řekla jsem mu, že od příštího měsíce už všechno neutáhnu. Že buď začne přispívat, nebo budeme muset něco změnit. Čekala jsem aspoň náznak pochopení.
Místo toho mi řekl, že ho stresuju. Že bych ho měla podporovat, ne na něj tlačit. Že správná partnerka stojí při svém muži i v těžkých časech. A že když ho budu takhle uhánět, nikam to nepovede.
Ten večer jsem si poprvé připustila, že už ho nerespektuju. Že ve mně místo lásky roste hořkost. A že pokud zůstanu, budu jednou z těch žen, které si stěžují, ale nikdy nic nezmění.
Rozchod nebyl dramatický. Jen jsem mu klidně řekla, že takhle dál nemůžu. Že potřebuji partnera, ne dalšího člověka, o kterého se budu starat. Díval se na mě, jako bych ho zradila. Jako bych po něm chtěla nemožné.
Možná si dodnes myslí, že jsem byla tvrdá. Že jsem ho opustila ve chvíli, kdy mě potřeboval. Jenže já jsem ho potřebovala taky. A on to tři roky neviděl.
Dnes bydlím sama. Platím nájem jen za sebe. Nemám doma dospělého muže na gauči. Nemusím vysvětlovat, proč si chci koupit nové boty. Nemusím mít výčitky, když si dám kávu s kamarádkou.
Někdy je mi smutno. Tři roky nejde vymazat. Ale cítím i úlevu. Uvědomila jsem si, že láska není o tom někoho živit a doufat, že se změní. Je o vzájemnosti. O tom, že oba nesou část tíhy.
Možná jsem pro někoho sobecká. Možná jsem měla vydržet déle. Ale já už jsem nechtěla být jediná dospělá v našem vztahu. A tak jsem si vybrala sebe. Po třech letech jsem si konečně dovolila přestat být silná za dva.
