Článek
Byl to jeden z těch dnů, kdy člověk nemá kam jít. Schůzka mi odpadla, domů se mi ještě nechtělo a venku bylo sychravo. Řekla jsem si, že zajdu do malé kavárny v centru. Vypadala útulně, světla tlumená, za okny zamlženo. Přesně místo, kde si člověk může na chvíli sednout a srovnat myšlenky. Objednala jsem si cappuccino za 95 korun. Přišlo mi to normální, centrum města, hezké prostředí. Sedla jsem si ke stolku u zdi, sundala kabát a konečně se nadechla teplého vzduchu. Po dlouhé době jsem měla pocit, že nikam nemusím spěchat.
Půlhodina, která se nepočítá
Kávu jsem pila pomalu. Projížděla jsem e-maily, odpovídala na zprávy, chvíli jen tak koukala kolem sebe. U vedlejšího stolu seděly dvě studentky, smály se a měly před sebou dorty. Za barem stál mladý číšník a občas se podíval směrem ke mně. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Po zhruba půlhodině ke mně přišel. Slušně, ale trochu strojeně mi oznámil, že minimální útrata u stolu je 350 korun. Nejprve jsem si myslela, že jsem přeslechla. Zeptala jsem se znovu, jestli to myslí vážně.
Přikývl. Prý je to kvůli kapacitě a vytíženosti podniku. Rozhlédla jsem se kolem. Několik stolů bylo volných. Nikdo nečekal u dveří. Přesto jsem měla pocit, že jsem právě něco provedla. Jako bych zneužila jejich prostor jen tím, že jsem si dovolila dát si jen kávu. V hlavě mi běželo, co si ještě objednat, abych částku dorovnala. Dort? Druhou kávu? Sendvič, který jsem vlastně ani nechtěla? Najednou už nešlo o chuť ani o klid. Šlo o povinnost utratit peníze, abych si zasloužila sedět.
Trapný pocit
Objednala jsem si čaj a malý koláč. Dohromady to vyšlo něco přes tři sta korun. Přesto jsem cítila zvláštní stud. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, že jsem byla upozorněna. Že jsem byla ta, která nesplnila nepsané pravidlo. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli jsem si měla všimnout cedule. U dveří nic nebylo. Na menu také ne. Možná to bylo napsané drobným písmem někde na konci. Možná jsem jen nebyla dost pozorná. Ale upřímně, nenapadlo by mě, že v běžné kavárně existuje minimální útrata jako v nočním klubu.
Když jsem odcházela, nechala jsem přesnou částku bez dýška. Ne ze vzdoru, spíš z rozpaků. Přemýšlela jsem, kdy se z obyčejného posezení stalo něco, co si musí člověk ekonomicky obhájit. Nejde o těch pár stovek. Spíš o pocit, že i klid má dnes cenovku. Že nestačí přijít, dát si kávu a na chvíli se schovat před zimou. Jako by všechno muselo mít jasně vyčíslenou hodnotu, jinak to nemá místo.
Už bych si nesedla
Od té doby si víc rozmýšlím, kam si sednu. Často si raději vezmu kávu s sebou a projdu se venku, i když je zima. V kavárnách se dívám po cedulích a hledám podmínky, které dřív nikoho nenapadlo řešit. Možná je to jen realita dnešní doby. Nájem v centru je drahý, podniky bojují o přežití.
Chápu to rozumem. Ale stejně ve mně zůstal pocit, že jsem byla něčím méněcenná jen proto, že jsem chtěla na chvíli posedět s jedním šálkem. Byla to jen půlhodina. A přesto mi stačila, abych si uvědomila, že i obyčejné teplo u stolu může být podmíněné částkou, kterou si člověk neplánoval dovolit.
