Článek
Do firmy jsem nastupovala ve třiadvaceti. Byla to moje první „opravdová“ práce po škole. Postupně jsem se vypracovala na samostatnou pozici, měla jsem na starosti klienty, které jsem si sama vybudovala. Když jsem otěhotněla, šéf mi gratuloval. Říkal, že se na mě budou těšit zpátky. Že dveře zůstávají otevřené. Tři roky utekly rychleji, než jsem čekala. Mezi plenkami a dětskými hřišti jsem občas večer otevřela pracovní e-mail, abych nebyla úplně mimo. Držela jsem si přehled, sledovala změny ve firmě. Chtěla jsem se vrátit připravená.
Návrat, který se nekonal
Půl roku před koncem rodičovské jsem napsala personalistce. Odpověď byla stručná, ale pozitivní. Ať se ozvu měsíc před nástupem, že se domluvíme. Tak jsem se ozvala. Přišla jsem na schůzku upravená, nervózní, ale natěšená. V hlavě jsem si skládala, jak znovu zapadnu do kolektivu. Šéf se na mě usmíval méně než dřív. Řekl mi, že se situace změnila. Že moje pozice už vlastně neexistuje. Že ji během mé nepřítomnosti rozdělili mezi dva jiné lidi. A že momentálně pro mě nemají vhodné místo. Mluvili o reorganizaci, o úsporách, o nové strategii. Byla to slova, která zněla důležitě, ale pro mě znamenala jediné – nepočítají se mnou.
Měla jsem smlouvu na dobu určitou, která končila krátce po rodičovské. Vždycky jsem to brala jako formalitu. Nikdy mě nenapadlo, že by ji neprodloužili. Vždyť jsem neměla žádný kázeňský problém, výsledky byly dobré. Jenže teď mi oznámili, že smlouvu prostě nechají doběhnout. Odešla jsem z kanceláře s pocitem, že jsem udělala něco špatně. Že jsem tři roky chyběla a tím se stala přítěží. Doma jsem se snažila tvářit klidně, ale večer, když dcera usnula, jsem seděla u stolu a počítala. Hypotéka, energie, jídlo. Manžel pracuje, ale jeho příjem sám o sobě nestačí na všechno. S rodičovským příspěvkem jsem vycházela jen tak tak. A teď nemám nic.
Ticho místo vysvětlení
Zkoušela jsem se ptát, jestli je šance na jinou pozici. Jestli by mě nemohli vzít aspoň na částečný úvazek. Odpovědi byly vyhýbavé. Ozveme se. Uvidíme. Situace je složitá. Nikdo mi přímo neřekl, že je problém v tom, že mám malé dítě. Ale mezi řádky to bylo cítit. Kdo by chtěl zaměstnance, který může být často doma s nemocným potomkem? Začala jsem rozesílat životopisy. Jenže po třech letech mimo obor je všechno jinak. Požadavky vyšší, tempo rychlejší. Na pohovorech se mě ptají, jak mám zajištěné hlídání. Jak flexibilní jsem. Přikyvuju, usmívám se, říkám, že všechno zvládnu. Přitom sama nevím, jak to bude.
Nejhorší na tom je stud. Když se mě někdo zeptá, kdy nastupuju zpátky do práce, odpovídám neurčitě. Nechci vysvětlovat, že o mě už nestáli. Připadám si, jako bych zaspala dobu. Jako by mi mateřství vzalo víc než jen tři roky kariéry. Přitom jsem nechtěla nic výjimečného. Jen se vrátit tam, kde jsem předtím byla. Mít jistotu, že moje práce měla nějakou hodnotu i po pauze. Místo toho začínám od nuly. Ve čtyřiatřiceti. S dítětem a závazky.
Co bude dál
Každý den si říkám, že to musím brát jako novou šanci. Možná mě čeká něco lepšího. Jenže mezi optimismem a realitou je rozdíl. Úřad práce je možnost, o které jsem si myslela, že se mě netýká. Teď nad ní vážně uvažuju. Nevím, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Jestli jsem měla víc tlačit na prodloužení smlouvy ještě před nástupem na mateřskou.
Nebo si hledat jinou práci už během rodičovské. Člověk je vždycky chytrý až zpětně. Zatím posílám další životopis a čekám na odpověď. A učím se přijmout, že návrat do práce nemusí znamenat návrat na stejné místo. Někdy to znamená začít znovu, i když jste si mysleli, že už máte něco vybudované.
