Hlavní obsah

Děda celý život schovával peníze doma ve skříni. Po jeho smrti jsme našli víc starostí než jistoty

Foto: Shutterstock.com-licencované

Mysleli jsme si, že děda je jen stará škola. Že když si schovává peníze doma do skříně, je to jeho věc. Po jeho smrti jsme ale místo klidu našli jen otázky, hádky a obálky plné nejistoty.

Článek

Děda celý život tvrdil, že peníze patří do ruky, ne do banky. Bankám prý nikdy nevěřil. Zažil měnovou reformu, vyprávěl o tom pokaždé, když se v televizi mluvilo o inflaci. Říkal, že kdo má hotovost doma, toho nikdo nepřekvapí. Jako děti jsme to brali jako jeho zvláštnost. Babička jen mávla rukou, když jsme se ptali, proč nemá účet. Děda pracoval celý život jako řidič kamionu, pak v dílně. Výplatu si nechával vyplácet částečně na účet, ale většinu si vybíral. Doma měl starou skříň, ve které bylo vždycky zamčeno.

Obálky mezi košilemi

Když zemřel, bylo to rychlé. Infarkt. Ještě týden předtím sekal dřevo na zahradě. Najednou jsme stáli v jeho ložnici a řešili, co dál. Mamka otevřela tu skříň, protože hledala doklady. A tam jsme to našli. Mezi košilemi a svetrem byly obálky. Některé popsané, jiné úplně čisté. V každé pár tisíc, někde víc. Sečteno dohromady to dalo skoro tři sta tisíc korun. Chvíli jsme stáli v tichu. Vypadalo to jako jistota. Jako důkaz, že měl pravdu.

Jenže radost trvala jen pár minut. Začali jsme řešit pohřeb, notáře, dědické řízení. A najednou vyšlo najevo, že děda měl i dluhy. Ne velké, ale byly tam. Nedoplatky za energie, půjčka na opravu střechy, o které nikdo nevěděl. Zjistili jsme, že některé obálky obsahovaly staré bankovky, které už dávno neplatily. Děda je tam měl roky. Nikdy je nevyměnil. A taky jsme našli složenky, které zůstaly bez zaplacení, protože je jednoduše přehlédl. Všechno měl doma, ale přehled neměl žádný.

Peníze bez systému

Děda byl přesvědčený, že když má hotovost pod kontrolou, nic ho nepřekvapí. Jenže paradoxně právě to se stalo. Neměl žádný systém. Žádný seznam, žádnou evidenci. Peníze byly schované, ale závazky taky. Začaly mezi námi vznikat napjaté chvíle. Teta měla pocit, že se něco ztratilo. Máma tvrdila, že nic nechybí. Každý chtěl mít jistotu, že je všechno spravedlivě rozdělené. Místo klidného rozloučení jsme řešili čísla, papíry a dohady.

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že děda to nedělal ze sobectví. On měl prostě strach. Strach z toho, že mu někdo peníze vezme. Že jednou přijde rozhodnutí shora a všechno zmizí. Možná si myslel, že nám tím pomáhá. Že když tu po něm zůstanou obálky, budeme mít jistotu. Jenže jistota to nebyla. Byla to hotovost bez kontextu. Bez jasného přehledu, bez vysvětlení, bez slov.

Víc starostí než jistoty

Nakonec jsme všechno vyřešili. Dluhy zaplatili, peníze rozdělili podle zákona. Ale ten pocit zůstal. Uvědomění, že i dobře míněné rozhodnutí může rodině přidělat vrásky. Od té doby mám k penězům jiný vztah. Ne proto, že bych bezmezně věřila bankám.

Ale protože jsem viděla, co dokáže absence přehledu. Peníze schované ve skříni možná dávají pocit kontroly. Ale když o nich ví jen jeden člověk, po jeho odchodu zůstane jen chaos. Děda chtěl mít klid. My jsme po něm zdědili spíš otázku, jestli by někdy nebylo lepší trochu víc věřit systému než vlastní nedůvěře.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz