Článek
Když je přehnaná opatrnost trapná
Náš syn dostal elektrokoloběžku k narozeninám. Ne tu nejdražší, ale dost rychlou na to, aby měl pocit, že má křídla. Byl nadšený. A my s ním. Přiznávám, že jsem z toho měla trochu strach od začátku. Ty malé kolečka, vysoká rychlost, provoz kolem domu. Ale manžel má jiný přístup. Tvrdí, že kluci musí něco zažít. Že když bude mít přilbu, bude za šprta. První dny jezdil s helmou. Spíš proto, že jsem na tom trvala já. Pak přišlo jedno odpoledne, kdy jsem byla v práci déle.
Manžel ho vzal ven projet. Bez helmy. Prý jen kolem domu, jen na chvíli. Vždyť je šikovný. Vždyť už je mu deset. A přece z něj nebudeme dělat skleníkové dítě. Když jsem se to dozvěděla, nebyla jsem nadšená. Pohádali jsme se. Říkal, že přeháním. Že všichni kluci v okolí jezdí bez helmy. Že nechce, aby byl za maminčina mazánka. Já jsem ustoupila. Ne proto, že bych souhlasila. Spíš proto, že jsem nechtěla doma válku kvůli něčemu, co se možná nikdy nestane.
Stačila jedna zatáčka
Stalo se to o týden později. Obyčejné úterý, obyčejné sídliště. Jel s kamarádem. Bez helmy. Prý jen malý kopec za domem. Zatáčka, štěrk, smyk. Hlava šla na zem jako první. Když mi volal manžel, cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách. První, co jsem slyšela, bylo, že je při vědomí. Druhé, že má krev v obličeji.
Z práce jsem vyběhla bez kabelky. Na pohotovosti seděl s obvázanou bradou, odřeným čelem a očima plnýma slz, které se snažil skrýt. Ne bolestí. Spíš studem. Lékař byl klidný. Řekl, že jsme měli štěstí. Žádný otřes mozku, jen pár stehů a pořádná lekce. Pak se podíval na manžela a zeptal se, jestli měl helmu. Ticho v ordinaci bylo horší než ten pád.
Pocity, které se těžko přiznávají
Doma jsme byli všichni potichu. Syn ležel na gauči a usínal dřív než obvykle. Manžel chodil po bytě a snažil se tvářit normálně. Ale viděla jsem na něm, že si to vyčítá. Neřekla jsem mu ani slovo výčitky. Nemusela jsem. Večer jsme si sedli ke stolu. Bez křiku. Bez dramat. Řekla jsem jen, že nechci zažít horší telefonát.
Že příště to nemusí skončit jen stehy. Že nejde o to, jestli bude za frajera nebo za opatrného. Jde o to, aby byl v pořádku. Manžel přikývl. Poprvé jsem slyšela, že to podcenil. Že chtěl být ten benevolentní rodič. Ten, kterého mají kluci rádi víc. Jenže mezi oblíbeností a odpovědností je někdy tenká hranice.
Nová pravidla nejsou trest
Druhý den jsme nastavili jasná pravidla. Helma vždycky. Bez výjimky. Žádná jízda po silnici. Žádné závody z kopce. A když pravidla poruší, koloběžka jde na čas pryč. Syn neprotestoval. Možná ho ještě bolela brada. Možná pochopil víc, než jsme čekali. Nejde jen o helmu. Jde o to, že jsme si jako rodiče museli přiznat, že někdy ustupujeme jen proto, abychom měli klid. Abychom nebyli za ty přísné. Jenže děti nepotřebují kamaráda. Potřebují někoho, kdo nastaví hranice, i když to není populární.
Od té nehody uplynuly tři měsíce. Jizva na bradě je sotva vidět. Ale pokaždé, když si zapíná helmu, si vzpomenu na ten telefonát. A jsem vlastně ráda, že to dopadlo takhle. Mohlo to být horší. Mnohem horší. Nechci žít ve strachu. Nechci syna držet doma pod zámkem. Ale už nechci ani riskovat kvůli tomu, že ostatní něco dělají jinak. Rodičovství není soutěž o to, kdo je víc cool. Je to každodenní rozhodování, které někdy bolí. A tak dneska raději poslouchám to cvaknutí přezky pod bradou. Je to malý zvuk. Ale pro mě znamená klid.
Zdroj: Marta Č., Prostějov
