Článek
Byla to rodinná oslava. Kulaté narozeniny, obývák plný lidí, na stole chlebíčky a bábovka. Děti pobíhaly mezi dospělými, někdo doléval víno, někdo řešil práci. Seděla jsem na kraji gauče a snažila se působit uvolněně. Pracuji na částečný úvazek. Tři dny v týdnu v kanceláři, zbytek času doma s naším čtyřletým synem. Pro mě ideální kompromis. Nechtěla jsem být celé roky jen doma, ale ani jsem neměla srdce dát ho do školky na plný den. S manželem jsme se na tom takhle domluvili.
U stolu to přišlo
Když se debata stočila k práci a k tomu, jak je dnes všechno drahé, tchyně si povzdechla, že mladí to mají těžké. Pak se na mě podívala a s lehkým úsměvem poznamenala, že kdybych pracovala na plný úvazek, určitě bychom si mohli dovolit větší byt. Řekla to klidně, skoro mile. Ale dost nahlas na to, aby to slyšel celý stůl. Najednou bylo ticho.
Všichni čekali, jak zareaguju. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo se ohradit. Podívala jsem se na manžela. Seděl vedle mě, hrál si s příborem a řekl jen něco v tom smyslu, že dnes je to složité pro všechny. Žádné zastání. Žádné tohle jsme si vybrali spolu. Jen opatrná věta, která nikoho neurazí.
Není to jen o penězích
Možná má tchyně pravdu. Kdybych pracovala pět dní v týdnu, měli bychom víc peněz. Možná bychom rychleji splatili hypotéku. Možná bych si mohla dovolit víc věcí bez přemýšlení. Jenže tohle rozhodnutí nebylo o pohodlnosti. Když se syn narodil, byla jsem přesvědčená, že se po rodičovské vrátím do práce naplno. Realita byla jiná.
První měsíce ve školce probrečené, věčné nemoci, telefonáty z práce, že si ho mám zase vyzvednout. Nakonec jsem si vyjednala zkrácený úvazek. Méně peněz, ale víc klidu. Nikdy jsem to nevnímala jako selhání. Spíš jako vědomou volbu. Šetřím, počítám, neutrácím za zbytečnosti. Nechodím na drahé obědy, oblečení kupuju ve slevách. Snažím se, aby rodinný rozpočet fungoval. Jenže podle některých je pořád málo.
Mezi dvěma světy
Od té oslavy nad tím přemýšlím víc, než bych chtěla. Jestli nejsem opravdu málo ambiciózní. Jestli by syn nebyl spokojený i při delším pobytu ve školce. Jestli jen neutíkám před větší zodpovědností. Zároveň si ale vzpomenu na odpoledne, kdy spolu stavíme lego nebo jdeme na hřiště. Na to, že nejsem vystresovaná z toho, že nestíhám vyzvednout dítě před zavíračkou.
Na večery, kdy nejsem úplně vyčerpaná a dokážu si s manželem ještě povídat. Nejvíc mě ale zaskočilo to ticho vedle mě. Čekala jsem, že manžel řekne, že je to naše společné rozhodnutí. Že jsme si spočítali, co si můžeme dovolit. Místo toho zvolil neutrální půdu. Možná aby nemusel jít proti vlastní mámě.
Co je vlastně dost
Od té doby cítím mezi námi malou trhlinu. Nehádáme se. On tvrdí, že to byla jen poznámka a že to nemám brát osobně. Jenže ono to osobní je. Dotýká se to mé hodnoty. Toho, jak se na sebe dívám. Začala jsem si víc všímat, jak často se hodnotí, kdo kolik vydělává. Jako by práce na plný úvazek byla jediný důkaz, že člověk něco znamená. Nikdo už nepočítá hodiny péče, organizování domácnosti, běhání po doktorech.
Neříkám, že zůstanu na částečném úvazku navždy. Možná až syn povyroste, budu chtít víc pracovat. Možná zjistím, že mě to táhne jinam. Ale chci, aby to bylo moje rozhodnutí. Ne reakce na větu pronesenou u bábovky. Je mi třiatřicet. Nemám kariéru manažerky ani dvojnásobný příjem. Mám ale pocit, že se snažím dělat to nejlepší, co v danou chvíli umím. Jen bych si přála, aby to někdo občas řekl nahlas i za mě.
