Článek
Maminka mi upekla plný tác, voňavých vanilkových rohlíčky, linecké a pár druhů, které dělá podle receptu po babičce. Chtěl jsem jen udělat radost. Ráno jsem se do práce vypravil o něco dřív, abych stihl všechno rozložit, než přijdou ostatní.
Cukroví jsem přenesl v krabici, vyložil ho na čistý tác a položil na stůl do kuchyňky, kde se každý během dne zastavuje pro kávu. Byl jsem na to trochu pyšný, protože maminka vždycky peče výborně a pečlivě. Představoval jsem si, jak kolegyně přijdou, ochutnají a zeptají se, kdo to přinesl. Já jim pak s úsměvem řeknu, že to je od mamky.
Kolem deváté se kuchyňka začala plnit. Zasmál jsem se, když jsem slyšel první reakce. Někdo si pochvaloval, že to krásně voní, jiný se ptal, kdo má tak šikovnou manželku. Řekl jsem, že to je od maminky, která peče každý rok i pro naše sousedy. Bylo mi hezky. Jenže to hezké netrvalo dlouho.
Jedna z kolegyň, Lenka, si vzala kousek lineckého a ještě než ho dala do pusy, zeptala se: „A to dělala tvoje maminka od těch Novákových?“ Přikývl jsem. Maminka se totiž po rozvodu odstěhovala do menšího města, kde žije u své sestry, která si vzala pana Nováka. Neviděl jsem v tom nic zvláštního. Jenže v Lence očividně něco cvaklo. Položila cukroví zpátky na tác a řekla, že to teda rozhodně jíst nebude.
Nejdřív jsem si myslel, že žertuje. Jenže ona se otočila na ostatní a pronesla, že „od takových lidí“ si nic nevezme. Všichni ztichli. Já se jen zmohl na otázku, co tím myslí. A tehdy se rozjela. Prý ta moje teta Nováková dělala problémy v družstvu, hádala se s lidmi kvůli plotu a že prý moje maminka jí v tom pomáhala. Že to jsou konfliktní typy a že nechápe, jak s nimi můžu vůbec držet.
Stál jsem tam s hrníčkem v ruce a nevěřil, co slyším. Nejen že tahala na světlo věci z vesnice, o kterých jsem sotva kdy slyšel, ale ještě to spojovala s mojí mámou, která peče pro radost a je nejklidnější člověk, jakého znám. Zkoušel jsem to zlehčit, říct, že lidi se občas neshodnou, ale že to s cukrovím nemá nic společného. Jenže Lenka se zvedla, vzala tác a beze slova ho vyhodila do koše.
V místnosti bylo ticho. Někteří se tvářili rozpačitě, jiní se raději otočili a odešli. Nikdo nic neřekl. Stál jsem tam a cítil, jak se mi vaří krev. Cukroví, které maminka pekla večer po práci, s láskou, jen aby mi udělala radost, skončilo v odpadcích kvůli něčímu egu a drbům. Chtěl jsem něco říct, ale nevyšlo ze mě ani slovo.
Zbytek dne jsem strávil u počítače, snažil se soustředit, ale pořád se mi to vracelo. Jak mohla být někdo tak malicherný? Tolik let děláme spolu, sedíme vedle sebe, a přesto se kvůli pomluvám dokáže zachovat takhle. V poledne jsem šel do kuchyňky a vytáhl ten tác z koše. Byl prázdný, jen pár drobků zůstalo na dně. V tu chvíli jsem cítil směs vzteku a smutku.
Večer jsem volal mamince. Chtěla vědět, jestli lidem chutnalo. Nevěděl jsem, co jí říct, tak jsem zalhal, že ano, že zmizelo hned. Nechtěl jsem, aby věděla, že se její práce a péče staly terčem posměchu. Vím, že by ji to mrzelo. Místo toho jsem jí poděkoval, že to cukroví bylo skvělé, a slíbil, že si ho příště nechám jen pro sebe.
Druhý den jsem si říkal, že to nechám být. Jenže když jsem přišel do kanceláře, Lenka to znovu otevřela. Prý bych si měl dávat pozor, co od koho beru, že ne každý má „čisté svědomí“. Všichni se tvářili, že to neslyší, ale bylo jasné, že jim to v hlavě zůstane. Najednou jsem se cítil jako cizinec mezi lidmi, se kterými trávím většinu týdne.
Začal jsem přemýšlet, jak snadno se může člověk stát terčem kvůli něčemu, co sám neudělal. Stačí jedna věta, jeden předsudek, a všechno se obrátí. Dřív jsem si myslel, že dospělí lidé se takhle nechovají, že drby patří na základní školu. Ale mýlil jsem se. Jen jsou teď ti lidé v košilích a používají jiná slova.
Od té doby jsem do kuchyňky přestal chodit. Kávu si vařím u sebe, oběd jím venku. A když se blíží Vánoce, mamince říkám, že cukroví nepeče pro ostatní, jen pro nás. Možná je to škoda, protože její pečení by potěšilo spoustu lidí. Ale raději ať se směje doma, než aby někdo její práci zneuctil kvůli starým sporům.
Každý máme svoje slabosti, někdo víc, někdo míň. Já jsem se ten den naučil, že laskavost se někdy nevrací, i když ji člověk dává bez postranních úmyslů. Že lidé často soudí podle toho, odkud pocházíte, a ne podle toho, jací jste. A že někdy je lepší mlčet, i když vás to uvnitř pálí.
Ten tác s cukrovím si pamatuju dodnes. Ne proto, že by to bylo o sladkostech. Ale proto, že mi ukázal, kolik hořkosti dokáže být v lidech, kteří se na první pohled usmívají.
