Článek
Když jsem ho poznala, všechno mi připadalo jiné. Byl pozorný, vtipný, sebevědomý. Po letech vztahů, které končily zklamáním, jsem si říkala, že tentokrát to bude ono. Že konečně potkávám muže, se kterým si umím představit budoucnost.
Začátky byly krásné. Cestovali jsme, chodili do restaurací, kupovali si dárky jen tak. Občas jsem si říkala, že utrácíme až moc, ale on vždycky mávl rukou. „Žijeme jen jednou,“ smál se. A já se nechala unést.
Když mi navrhl, že bychom mohli jet na dovolenou do Itálie, řekla jsem, že si to nemůžu dovolit. Měla jsem čerstvě po škole, práci v kanceláři s běžným platem a na účtu sotva pár tisíc. On mi ale vysvětlil, že to přece není problém. „Vem si malou půjčku, zaplatíš to po výplatě,“ říkal s úsměvem.
Nechtěla jsem, ale přemluvil mě. A tak jsem si poprvé v životě půjčila. Nebylo to moc – dvacet tisíc. Na dovolené jsem si říkala, že to stálo za to. Itálie byla nádherná, všechno působilo jako z filmu. Jenže to byl začátek něčeho, co mě nakonec srazilo na kolena.
Po návratu se začaly objevovat další nápady. Nový televize, lepší gauč, výlety, dárky k výročí. A pokaždé, když jsem řekla, že nemám peníze, měl jednoduché řešení – další půjčku. Tvrdil, že mi to pomůže i „vybudovat si kreditní historii“, že to tak dělají všichni.
Jenže úvěry se začaly hromadit. On prý zrovna čeká na vyplacení odměn, že mi pak část vrátí. Občas poslal něco málo, ale většinou ne. Měla jsem ho ráda, tak jsem to neřešila. Věřila jsem, že jsme v tom spolu.
Postupně se jeho chování změnilo. Začal být podrážděný, často odjížděl „za prací“. Peníze už neřešil, jako by to nebyla jeho starost. Jednou jsem se odvážila připomenout, že mi dluží víc než padesát tisíc. Odpověděl, že přece všechno dělám dobrovolně a že kdybych ho milovala, nepočítám každou korunu.
Byla jsem zmatená a zklamaná. Našla jsem odvahu si s ním promluvit. Místo rozhovoru přišel křik. Začal mi vyčítat, že jsem materialistka, že mu nerozumím. A za pár týdnů byl pryč. Zůstala jsem sama v bytě, který jsme si zařizovali „společně“. Jenže všechno bylo psané na mě. Půjčky, smlouvy, splátky. Každý měsíc jsem platila skoro deset tisíc jen na úvěry, a to bez jakékoli pomoci.
Zpočátku jsem doufala, že se ozve, že mi něco pošle. Ale on zmizel. Zablokoval mě na všech sítích, změnil číslo, jako by se vypařil. Jenže závazky zůstaly všechny na mém jméně. Dlouho jsem se za to styděla. Nechtěla jsem o tom nikomu říct, bála jsem se, že mě budou mít za hloupou. Vždyť kdo si vezme půjčky kvůli chlapovi? Jenže tehdy to nebylo o rozumu. Bylo to o důvěře. A o pocitu, že jsme v tom spolu.
Když se mi začaly hromadit splátky, zkusila jsem si vzít další, abych mohla zaplatit ty staré. Myslela jsem, že to ustojím. Jenže každý měsíc jsem se propadala hlouběji. Nakonec jsem skončila u dluhové poradny. Tam mi řekli, že nejsem první ani poslední, kdo se takto nechal zlomit.
Dneska už mám všechny půjčky rozdělené na splátkový kalendář. Vydělávám si víc, snažím se každý měsíc posílat víc, než musím. Trvá to, ale pomalu se z toho dostávám. Zpětně vím, že kdybych tehdy měla víc sebevědomí a méně strachu z odmítnutí, nenechala bych se přemluvit. Ale ve chvíli, kdy jste zamilovaní a chcete být „tou, co věří“, nevidíte realitu. Dnes už vím, že láska není o dokazování penězi.
Trvalo mi dlouho, než jsem si odpustila. Nejen jemu, ale hlavně sobě. Za to, že jsem dovolila, aby mi někdo tak snadno zamíchal životem. Ale právě tahle zkušenost mě změnila. Už vím, že důvěra je krásná věc, ale jen tehdy, když ji druhý nezneužívá.
Místo dluhů mám teď plán, jak se z nich dostat. Místo vztahu, který mě ničil, mám klid. A i když to není snadné, každý měsíc, když zaplatím další splátku, cítím malý kousek svobody navíc. Je zvláštní, jak se z lásky může stát dluh a z bolesti síla. Možná to jednou celé splatím. Ale to, co jsem se naučila, mi už nikdo nevezme.
