Článek
Ten den jsem přišla do práce brzy. Chtěla jsem jí dárek položit na stůl dřív, než dorazí ostatní. Často jsem slyšela, jak si doma nestíhá dopřát nic jen pro sebe, tak jsem měla radost, že jí třeba pomůžu mít chvilku klidu. Když přišla, usmála se na mě tak srdečně, že jsem na chvíli zapomněla na všechny naše pracovní třenice. Připadala jsem si ceněná a viděná a celý den jsem nosila v sobě pocit, že jsem udělala dobrý skutek.
Po obědě se ke mně ještě zastavila a děkovala podruhé. Říkala, že něco takového opravdu potřebovala. Cítila jsem, jak se mi hruď lehce zvedla pýchou. Kolegové si toho všimli a ptali se mě, čím jsem ji tak potěšila. Smála jsem se, že jde jen o drobnost, ale uvnitř mě hřálo, že se mi podařilo zpříjemnit jí den.
Když jsem večer seděla doma v obýváku, listovala jsem na mobilu anonymními aukcemi, kde lidé prodávají věci, které už nechtějí. Dělám to občas jen tak ze zvědavosti. Najednou na mě vyskočila fotka dárkového balení, které vypadalo úplně stejně jako ten set, co jsem ráno položila na její stůl. Nejdřív jsem tomu nevěřila. Říkala jsem si, že těch značek a balení existuje spousta.
Jenže čím déle jsem se dívala, tím víc se mi stahoval žaludek. Mašle byla uvázaná přesně stejně jako ta moje. Když jsem se podívala detailněji, všimla jsem si i drobné chyby na jednom rohu, kterou jsem si způsobila sama, když jsem krabičku nechtěně přitiskla ke stolu. Ta byla nezaměnitelná. V tu chvíli jsem věděla, že to je ten dárek. Dala jsem jí něco od srdce a o pár hodin později to nabídla komukoli za pár stovek.
Najednou jsem měla pocit, že se mi celý den převrátil naruby. Cítila jsem se jako někdo, kdo se snaží být laskavý a místo toho dostává facku od člověka, kterého se snaží potěšit. Nejhorší na tom bylo, že mi to nedalo žádný smysl. Proč by to dělala, když se tvářila tak vděčně.
Seděla jsem tam a přemítala, jestli jsem udělala něco špatně, nebo jestli jsem si její radost jen špatně vyložila. Přemýšlela jsem, jestli můj dárek nebyl nevhodný, nebo zda jsem se trefila do něčeho, co doma nechce. Nebo jestli si jednoduše myslela, že stojí víc peněz a zklamalo ji to.
Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě to bolelo. V práci jsem se k ní vždycky snažila chovat slušně. Nikdy jsem jí nedala důvod k tomu, aby mě přehlížela nebo ponižovala. Možná to pro ni opravdu byla maličkost, možná nikdy nad dárky nepřemýšlela tak jako já. Ale ten pocit zklamání už nešlo vzít zpět.
Druhý den jsem přišla do práce s naprosto jiným pocitem. Všechno mi připadalo studené. I ona. Když se ke mně zase přitočila a zmínila, že ten dárek byl opravdu krásný, něco ve mně se sevřelo. Nebyla jsem schopná říct nic víc než krátké jsem ráda, že se líbil.
V tu chvíli jsem pochopila, že některé věci člověk nedělá proto, aby za ně něco dostal. Dělá je proto, že je takový. A občas narazí na lidi, kteří to nevidí. Možná to není konec světa. Možná je to jen připomenutí, že laskavost se ne vždy vrací tam, odkud vyšla. A že někdy je lepší neočekávat vůbec nic, abychom nebyli zklamaní.
A ten kosmetický set. Ten jsem viděla v aukci ještě třikrát, pokaždé o pár desítek korun níž. Nakonec ho někdo koupil. Já jsem se na to už nedokázala dívat. Raději jsem aplikaci smazala a řekla si, že příště prostě vyberu dárek jen tak, bez očekávání, že z něj někdo bude mít radost. Protože možná je nejdůležitější, že ten dobrý pocit mám mít já.
