Článek
Mému tátovi je pětašedesát a rozhodně nepatří mezi lidi, kteří by technologiím nerozuměli vůbec. Používá počítač, objednává si věci přes internet a několik let dokonce zvládá internetové bankovnictví. Má ale jedno pravidlo. Dokud něco funguje postaru, nevidí jediný důvod, proč by se měl učit nový způsob. Telefon podle něj slouží hlavně k telefonování, hodinky mají ukazovat čas a peníze se platí kartou nebo hotově. Všechno ostatní považoval ještě donedávna za zbytečné komplikování života.
Táta se rozhodl, že nebude poslední
Změna přišla při jedné nedělní návštěvě u rodičů. Seděli jsme u kávy a táta začal vyprávět o kolegovi, který si údajně už několik měsíců nenosí do práce peněženku. Stačí mu telefon. Nejprve tomu nevěřil a byl přesvědčený, že si z něj kolega dělá legraci. Když ale viděl, jak skutečně zaplatil oběd pouhým přiložením mobilu, začalo ho to zajímat.
„Takže on přijde k pokladně, vytáhne telefon a hotovo?“ ptal se mě trochu podezřívavě. Vysvětlila jsem mu, že je to v podstatě stejné jako bezkontaktní platba kartou, jen má kartu uloženou v telefonu. Chvíli mlčel a potom prohlásil, že když to zvládne jeho kolega Karel, který podle táty ještě před pár lety neuměl otevřít přílohu v e mailu, zvládne to samozřejmě také.
Pomohla jsem mu všechno nastavit. Několikrát jsme si prošli, co má udělat, kde telefon přiložit a že není potřeba nikde hledat obrázek platební karty těsně před pokladnou. Táta všechno pozorně sledoval a nakonec vypadal skoro zklamaně, jak jednoduché to bylo. Ještě ten večer oznámil mamce, že odteď už nebude pořád hledat peněženku. Máma na něj jen koukla a připomněla mu, že telefon hledá ještě častěji.
První platbu chtěl zvládnout bez pomoci
O pár dní později jsme jeli společně nakoupit. Táta cestou oznámil, že právě dnes proběhne jeho premiéra. Připadalo mi, že z obyčejné platby za nákup udělal skoro slavnostní událost. Několikrát si zkontroloval baterii telefonu a u regálu s pečivem se mě ještě jednou ptal, jestli musí mít zapnutá mobilní data. Bylo vidět, že je nervózní, ale zároveň si nepřál, abych mu do toho zasahovala.
Nakoupili jsme jen pár věcí a zamířili k běžné pokladně. Před námi byla jedna paní, za námi se postupně vytvořila menší fronta. Táta položil nákup na pás a telefon držel připravený v ruce ještě dřív, než pokladní začala markovat první položku. Když nám řekla výslednou částku, táta sebevědomě přiložil telefon k terminálu. Nic se nestalo. Zkusil to znovu. Tentokrát telefon otočil displejem k terminálu. Zase nic.
Pokladní mu klidně řekla, že ho může přiložit horní částí telefonu. Táta tedy telefon posunoval kolem terminálu skoro jako člověk, který hledá signál. Za námi už čekalo několik lidí a já začínala tušit, že jeho vysněná technologická premiéra nebude úplně hladká. „To mi doma fungovalo,“ prohlásil vážně. Musela jsem se otočit stranou, protože doma samozřejmě nic neplatil. Maximálně jsme si ukazovali, jak bude postupovat.
Telefon nakonec dostal poslední varování
Pokladní se stále snažila nesmát a doporučila mu telefon odemknout. Táta se na displej podíval a zjistil, že skutečně zamčený je. Odemkl ho, znovu ho přiložil a terminál tentokrát krátce zapípal. Jenže místo potvrzení platby se na něm objevila výzva, aby zařízení přiložil znovu. Táta se na terminál zamračil způsobem, který dobře znám z okamžiků, kdy mu doma nefunguje tiskárna. Přiložil telefon podruhé. Nic.
Potřetí. Pořád nic. A tehdy pronesl větu, kterou jsme mu od té doby připomněli snad stokrát. „Poslouchej, já mám doma i normální kartu, tak si to dobře rozmysli.“ Řekl to úplně vážně směrem k platebnímu terminálu. Pokladní se rozesmála první. Hned potom paní stojící za námi a nakonec i já. Jeden pán z fronty se ozval, že jeho telefon prý potřebuje podobnou výhrůžku každé ráno. Táta chvíli nechápal, proč se všichni smějí. Pak se podíval na terminál, znovu přiložil telefon a platba se konečně provedla. „Vidíš?“ řekl vítězoslavně. „Stačilo mu vysvětlit, jak se věci mají.“
Odcházeli jsme od pokladny a táta vypadal, jako kdyby právě úspěšně dokončil kurz moderních technologií. Venku před obchodem si ještě kontroloval potvrzení platby a tvrdil, že příště už peněženku skutečně nechá doma. Jenže sotva jsme došli k autu, sáhl do kapsy a zjistil, že telefon položil u pokladny vedle terminálu. Museli jsme se vrátit.
Pokladní ho měla schovaný pod pultem a jen co ho uviděla, začala se znovu smát. Táta si mobil převzal, chvíli se na něj díval a cestou k autu už jen poznamenal, že možná není špatné vozit s sebou starou dobrou peněženku jako záložní plán. Od té doby mobilem skutečně platí. Dokonce se tím občas chlubí známým, kteří ještě vytahují kartu. O své první zkušenosti ale vypráví trochu jinak. Podle jeho verze proběhlo všechno hladce a celý obchod se smál pouze jeho povedenému vtipu.
Zdroje: autorský text
