Článek
Neměl jsem žádný plán, žádná očekávání. Jen jsem chtěl být pár dní někde, kde to voní jinak, kde slunce zapadá do oceánu a kde je mi dobře jen tak, beze všeho. Seznámili jsme se úplnou náhodou. Byl jsem na tržišti ve městě Essaouira, trochu omámený tím množstvím barev, vůní a hluku. Měl jsem v ruce plastový kelímek s mátovým čajem a snažil jsem se působit dojmem člověka, který ví, co dělá, i když jsem měl ve skutečnosti pocit, že každou chvíli zabloudím do jiné uličky a už mě nikdy nenajdou.
A pak jsem ji zahlédl. Seděla na nízké zídce u jednoho ze stánků, v ruce měla foťák a tvářila se, že přesně ví, co chce vyfotit. Blonďaté vlasy stažené do drdolu, lehce opálená, vypadala uvolněně a přirozeně. A pak si všimla mě. Usmála se a řekla česky: „Taky se tu ztrácíš?“ Zasmál jsem se a přisedl si.
Jmenovala se Andrea. Říkala, že je tu sama. Že si udělala takový malý sólo únik z reality, že toho v práci měla hodně a že potřebovala pauzu. Povídali jsme si snad dvě hodiny. Pak jsme se prošli kolem pobřeží, dali si večeři v malé restauraci, kde místní vaří přímo z úlovků, co si sami přinesou z přístavu. Bylo to lehký, vtipný, bez očekávání. Prostě dva Češi, co se potkali náhodou v cizím městě a na chvíli si padli do noty.
Když jsme si večer sedli na střechu hostelu, kde jsem bydlel, povídali jsme si dál. O životě, o tom, jak těžké je někdy si oddechnout, o tom, jak se člověk dokáže zašmodrchat ve vztazích, práci, povinnostech. O tom, jak je těžké být upřímný, i sám k sobě. Bylo to fakt příjemné. Ne, nespali jsme spolu. Nešlo o to. Byla to blízkost, která vznikne, když si dva lidé v cizím prostředí najednou rozumí. Drželi jsme se za ruce, smáli se, mlčeli. Když odcházela, řekla, že ráno odjíždí. Dali jsme si pusu na rozloučenou a já měl pocit, že to bylo přesně tak, jak mělo.
Jenže ten další den se všechno trochu posunulo. Šel jsem na snídani do kavárny, kam jsme chtěli jít původně spolu. A tam jsem ji zahlédl znovu. Seděla na terase. Tentokrát ale ne sama. Naproti ní seděl muž, držel ji za ruku a něco jí šeptal. Smáli se. Vypadali… jako pár. A pak jsem to uslyšel. Mluvili česky. A on řekl: „Příští rok už sem pojedeme jako manželé.“ V tu chvíli jsem měl pocit, že se ve mně všechno zhouplo.
Ne že bych byl zamilovaný. Ani jsem ji neznal dost na to, abych mohl mluvit o nějakém skutečném vztahu. Ale bolelo mě to. Ne kvůli ní. Kvůli tomu, co to říkalo o důvěře. O tom, jak snadno se někdo může tvářit, že je sám, že je volný, že je upřímný – a přitom už je dávno někde jinde. V jiném životě, s jiným člověkem, s jinými sliby.
Nevím, co jsem čekal. Možná jen obyčejné „bylo to fajn, ale doma mám někoho“. Nic víc. Žádné velké přiznání, žádnou omluvu. Jen fér přístup. Protože jsme se dotýkali. Protože jsme si šeptali věci, které se neříkají úplně každému. Protože jsme spolu strávili večer, který měl nějakou hloubku. A to, že ho za pár hodin zavřeš do šuplíku jako neexistující, to se prostě nedělá.
Nešel jsem za ní. Nechtěl jsem scénu. Nechtěl jsem odpovědi, protože jsem věděl, že by byly zbytečné. Že by se kroutila, omlouvala, nebo by to celé bagatelizovala. Možná by tvrdila, že to bylo jen „malý úlet“, že se nic nestalo. Ale mně se něco stalo. A stačilo to na to, abych si odvezl z Maroka úplně jiný suvenýr, než jsem čekal.
Je zvláštní, jak nás někdy zasáhnou věci, které by neměly mít takovou sílu. Jak tě může zranit někdo, kdo pro tebe vlastně ještě nic neznamenal. Jak může být zklamání ostré i tam, kde chybí hluboký vztah. Možná právě proto – protože tam ještě nebyla obrana, cynismus, rezervy. Bylo to čisté. A proto to bolelo.
Připadalo mi to i trapné, že jsem naletěl. Že jsem si něco myslel, co nebylo. Ale čím víc jsem to v sobě nechával, tím víc mě to svíralo. Ne kvůli Andree. Ale kvůli sobě. Protože jsem si uvědomil, že jsme se naučili být k sobě navzájem brutálně necitliví. Že flirtujeme pro ego, že navazujeme blízkost, kterou nemyslíme vážně, že si hrajeme na nezávaznost, která přitom druhého ničí.
Možná jsem to všechno vzal moc osobně. Možná to ona měla jinak. Možná pro ni bylo být „na chvíli sama“ jediným způsobem, jak si připomenout, že ještě vůbec existuje jako žena, ne jako snoubenka, ne jako někdo „k dispozici“. Ale nemělo to jít přes někoho dalšího. Nemělo to jít přes někoho, kdo jí věřil.
Kdybych ji dnes potkal znovu, neřekl bych nic. Jen bych si od ní držel odstup. Ale někde uvnitř bych si přál, aby aspoň jednou na ten večer vzpomněla. Ne jako na letní záblesk v jinak nudné dovolené. Ale jako na chvíli, kdy mohla být lepší. Kdy se mohla rozhodnout jinak.
A já? Já se naučil něco, co bych asi měl vědět už dávno – že i malý dotek může mít velký význam. A že když někomu dovolíš přiblížit se, měl bys mu to říct na rovinu. I když je to jen na chvíli. I když je to na střeše hostelu v cizím městě. Protože právě takové chvíle si pak pamatujeme nejvíc. Ne ty, co měly pravidla a očekávání. Ale ty, kde šlo jen o pravdu. A o to, jestli jsme ji dokázali unést.
