Článek
Marie má se svým vnukem Adamem blízký vztah od jeho dětství. Často u ní trávil víkendy, pomáhala mu s učením a později ho finančně podporovala při studiu. Když se proto jednoho odpoledne objevil s několika papíry a vysvětlil jí, že potřebuje podpis kvůli novému studentskému účtu a výhodnějším bankovním podmínkám, nepovažovala to za nic neobvyklého. Adam jí řekl, že banka chce mít kvůli některým službám doloženého dalšího člena rodiny a že jde pouze o formalitu.
„Ani mě nenapadlo, že bych mu neměla věřit. Viděla jsem před sebou svého vnuka, kterému jsem od malička pomáhala. Řekl mi, že potřebuje pár podpisů kvůli bance, tak jsem podepsala,“ vzpomíná Marie.
Dokumenty si celé nepřečetla. Přiznává, že některým výrazům ani nerozuměla a Adam na ni zároveň spěchal. Ukázal jí několik míst označených křížkem a ujistil ji, že nejde o žádnou půjčku ani nic, čeho by se měla obávat. Marie si proto brýle nasadila jen na chvíli, zkontrolovala svoje jméno a dokumenty podepsala.
Několik měsíců se nic nedělo
Po celé léto na situaci prakticky zapomněla. Adam se dál věnoval škole, občas se u ní zastavil a o bankovních dokumentech už nepadlo ani slovo. Marie proto považovala celou záležitost za uzavřenou. O to větší překvapení přišlo na podzim, kdy jí domů dorazil dopis od finanční společnosti.
Nejprve si myslela, že jde o reklamu. V dopise se ale objevovalo její jméno, číslo smlouvy a částka přesahující několik desítek tisíc korun. Dokument si přečetla několikrát a nakonec zavolala dceři, protože vůbec nechápala, proč po ní někdo chce řešit nesplacený závazek.
„Byla jsem přesvědčená, že se někdo spletl. Nikdy jsem si žádné peníze nepůjčila a žádný úvěr jsem neměla. Pak mi dcera řekla, ať najdu kopie toho, co jsem tehdy podepisovala s Adamem. V tu chvíli jsem začala mít opravdu špatný pocit,“ říká Marie.
Nebyl to jen podpis k účtu
Kopie dokumentů nakonec našla založené mezi ostatními papíry. Když si je tentokrát přečetla společně s dcerou, zjistila, že nešlo pouze o souhlas související se studentským účtem. Její podpis se nacházel také na dokumentu, podle kterého vystupovala jako ručitel za úvěrový produkt, který si Adam sjednal.
Marie tvrdí, že o ničem takovém nevěděla. Adam jí podle jejích slov vysvětlil pouze to, že podpis potřebuje k účtu. Když mu zavolala, nejprve se snažil situaci zlehčit. Přiznal, že si půjčil peníze, ale tvrdil, že splácení zvládne a že babičce ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozí.
„Ptala jsem se ho pořád dokola, proč mi neřekl pravdu. Kdyby za mnou přišel a řekl, že potřebuje ručitele, mohla jsem se rozhodnout. Ale on mi tu možnost vlastně vůbec nedal,“ popisuje Marie.
Nejvíc ji zasáhla ztráta důvěry
Ukázalo se, že Adam několik splátek nezaplatil, a proto se společnost obrátila také na Marii. Situaci začala okamžitě řešit s odbornou pomocí a především zjišťovala, jaké povinnosti jí z podepsaných dokumentů skutečně vznikly. Největším problémem pro ni ale nebyla ani samotná částka.
Mnohem hůře nesla skutečnost, že ji vnuk nechal podepsat něco, o čem jí neřekl celou pravdu. Několik týdnů spolu téměř nemluvili. Adam se později omluvil a přiznal, že se bál, že by mu babička ručení odmítla. Právě tato věta Marii zasáhla nejvíce.
„Když mi řekl, že mi to neřekl právě proto, že bych asi nesouhlasila, pochopila jsem, že moc dobře věděl, co dělá. Peníze se nějak vyřeší, ale důvěra už se vrací mnohem hůř,“ říká.
Dnes už bez přečtení nepodepíše nic
Marie dnes přiznává, že udělala zásadní chybu i ona sama. Podepsala dokumenty, které si pořádně nepřečetla, protože věřila člověku, který jí je přinesl. Rodinný vztah pro ni v tu chvíli nahradil opatrnost, kterou by u cizího člověka pravděpodobně měla.
Od té doby proto nic nepodepisuje ve spěchu. Každý dokument si bere domů, v klidu si ho přečte a v případě nejasností se raději poradí s někým dalším. „Dřív bych řekla, že vlastní rodinu přece kontrolovat nemusíte. Dnes vím, že podpis je pořád podpis, ať vám papír podává pracovník banky, známý nebo vlastní vnuk,“ uzavírá Marie.
Zdroje: autorský text
