Článek
Telefon zazvonil odpoledne. Na displeji jméno mého vnuka. Potěšilo mě to. Nevolá často, má svůj život, školu, kamarády. Když se ozve, většinou proto, že něco potřebuje pomoct vysvětlit nebo pohlídat mladšího bratra. Tentokrát ale zněl jinak. Veselejší. Řekl mi, že bude mít narozeniny a že by byl rád, kdybych přišla. Že chystají oslavu. Chvíli jsem mlčela, protože mě to dojalo. Přiznám se, že jsem ani nečekala, že mě pozve. Připadalo mi to hezké, skoro slavnostní. Řekla jsem, že přijdu ráda.
Ještě ten den jsem nad tím přemýšlela. Co si vezmu na sebe, jestli upeču buchtu, kterou má rád, a hlavně co mu dám. Nejsem bohatá. Nikdy jsem nebyla. Celý život jsem pracovala, vychovala děti, snažila se být slušná a samostatná. Dnes mám důchod, ze kterého zaplatím nájem, léky a základní věci. Když zbyde něco navíc, jsem ráda. O dárky ale nejde. Vždycky jsem věřila, že důležitější je být spolu.
Druhý den mi vnuk zavolal znovu. Tentokrát už byl hovor kratší, strožší. Zeptal se mě, jestli mu dám peníze do obálky. Prý je to jednodušší, že si koupí, co bude chtít. Odpověděla jsem mu klidně, že peníze do obálky dávat nebudu. Ne proto, že bych ho neměla ráda, ale proto, že na to prostě nemám. Řekla jsem mu, že mu přinesu malý dárek a upeču něco dobrého. Na chvíli bylo ticho. Pak řekl, že se ještě ozve.
Neozval se. Místo toho přišla zpráva. Stručná, bez emocí. Že oslavu ruší, respektive že bych tam nemusela chodit. Že tam budou jen kamarádi a rodina, co přispěje. Chvíli jsem na ten text koukala a měla pocit, že jsem ho špatně pochopila. Četla jsem ho znovu a znovu. Pozvání vzal zpět. Kvůli penězům.
Seděla jsem v kuchyni a najednou se mi sevřelo hrdlo. Neplakala jsem hned. Spíš jsem cítila prázdno. Takové to ticho, které se rozleje po místnosti a nejde zaplnit. V hlavě se mi honilo, kde se to stalo. Kdy se z rodinných setkání staly transakce. Kdy přestalo platit, že babička přijde proto, že je babička.
Vzpomněla jsem si na svoje dětství. Na narozeniny, kdy přišla rodina, někdo přinesl bonboniéru, někdo květinu ze zahrady. Byli jsme rádi, že jsme spolu. Nikdo neřešil, kolik kdo dal. Možná jsme neměli tolik věcí, ale měli jsme pocit, že patříme k sobě. Dnes mám pocit, že se všechno měří jinak. Hodnotou se stalo to, co je v obálce.
Nezlobím se na něj. Aspoň ne tak, jak by si někdo mohl myslet. Spíš mě to bolí. Bolí mě, že jsme si přestali rozumět. Že svět, ve kterém jsem žila, se někam posunul a já v něm zůstala stát. Bolí mě, že jsem se najednou cítila jako přítěž. Jako někdo, kdo se nehodí, protože nepřinese dost.
Celý večer jsem přemýšlela, jestli jsem měla zalhat. Říct, že nějaké peníze dám, a pak se nějak uskromnit. Vzít si z rezervy, kterou si šetřím na horší časy. Ale pak mi došlo, že by to nebylo správné. Nejen vůči mně, ale ani vůči němu. Nechci učit další generaci, že vztahy se kupují.
Dnes už je to pár dní. Oslava proběhla beze mě. Viděla jsem fotky na sociálních sítích. Směv, dort, obálky na stole. Zavřela jsem to a šla si uvařit čaj. Život jde dál. Jen ve mně zůstala pachuť. A taky otázka, kterou si kladu čím dál častěji. Jestli jsme někde neztratili to nejdůležitější.
Možná přijde den, kdy mi vnuk znovu zavolá. Možná si uvědomí, že ne všechno má cenovku. A možná ne. Já vím jen jedno. Pozvání na oslavu by nemělo být podmíněné obsahem obálky. A láska v rodině by neměla záviset na tom, kolik si kdo může dovolit dát. Já mu přeju všechno dobré. I bez obálky.
