Článek
Hanna Zavorotyna si na prkénko pokládá kus sádla a pomalu z něj odkrajuje silné plátky. Na stole před ní stojí připravená láhev domácí pálenky, jako by šlo o úplně obyčejný večer někde na vesnici. Jenže tady nic obyčejného není. Všichni kolem dobře vědí, že místní jídlo je kontaminované a dlouhodobě nebezpečné, že by se vlastně nemělo vůbec jíst. Hanna si to uvědomuje také, jen lehce rozhodí rukama a bez dramatu pronese, že víc než radiace ji celý život děsil hlad.
Sedí v kuchyni svého domu uprostřed černobylské vyloučené zóny a její věta v sobě nese zkušenost celé jedné generace. Vyrůstala ve stínu stalinských hladomorů, zažila nacistickou okupaci i moment, kdy se svět dozvěděl o jaderné katastrofě. Přesto tady zůstala. Na zahrádce má pečlivě srovnané záhony, bylinky si na zimu suší do sklenic a kolem domu se bez ostychu potulují divoká zvířata, která si už dávno zvykla, že jim člověk nepřekáží.
Život v zamořené zóně považuje za poklad
Od havárie uplynuly víc než tři desítky let a úřady ji opakovaně vyzývaly, aby se odstěhovala. Ona ale nikdy neodešla nadobro. Stejně jako stovky dalších se rozhodla vrátit tam, čemu pořád říká domov. Navzdory varováním, zákazům i strachu, který mají ostatní z mapy téhle oblasti. Pro ni je to místo, kde se dá pořád ještě žít, i když možná jinak, než by si kdokoli dokázal představit. V této zóně smrti si připadá šťastná a nikdy by svůj život za nic na světě nevyměnila.
26. dubna 1986 se v ranních hodinách všechno změnilo. Čtvrtý blok jaderné elektrárny, který stojí jen pár kilometrů od města Pripjať, explodoval a během chvíle vyvrhl do vzduchu obrovské množství radioaktivního spadu. Ten se pak roznesl vysoko do atmosféry a postupně zasáhl velkou část severní polokoule.Z okolí elektrárny musely odejít desetitisíce lidí, celkem přes 116 tisíc osob bylo během krátké doby odsunuto mimo tuto nebezpečnou zónu. Kolem Černobylu vznikla třicetikilometrová uzavřená zóna, kam se oficiálně nesmělo.
Pripjať, což bylo kdysi živé město s asi padesáti tisíci obyvateli, se rázem proměnilo v prázdnou kulisu. Ne nadarmo se mu dodnes říká město duchů. Původně se počítalo s tím, že to tak zůstane napořád. Jenže člověk se ne vždy smíří s tím, co mu naplánují úřady. Během let se do zóny začali potají vracet lidé, kteří se rozhodli, že svůj domov neopustí. Říká se jim samoselové. To jsou přesně ti, co se usadili zpátky po svém a bez povolení. Dodnes v zakázané zóně neoficiálně žije něco přes stovku lidí. Většina z nich jsou starší ženy, které prožily celý život v okolních vesnicích a městech. Formálně tam být nesmí, ale zůstaly. Odmítly přijmout, že se o jejich budoucnosti rozhodne někde za stolem, bez ohledu na jejich vzpomínky, kořeny a pocit domova.
Samoselové jsou odsouzeni na vlastní pomoc
Rozhodly se vrátit tam, kde to důvěrně znají, tedy do svého domova. K zahradě, po které chodily celý život, k hrobům svých blízkých i k sousedům, s nimiž sdílely každodennost. Vědomě si vybraly místo, kde se ještě dokážou postarat samy o sebe, i když dobře tuší, že na služby a péči tu nemohou spoléhat v takové míře, jakou by si zasloužily. Návrat domů pro ně rozhodně nebyl samozřejmostí ani jednoduchým krokem.
V americko-ukrajinském dokumentu Babušky z Černobylu jedna z žen vzpomíná na to, že někteří lidé se vraceli skoro jako odbojáři. Domů se dostali tak, že se doslova podhrabali pod ostnatým drátem. Vyprávění žen se shodují v jednom jediném, a to v tom, že by jinde žít nedokázaly. V nových vesnicích, kam je po havárii přestěhovaly, upadaly do depresí, přišly o své dlouholeté sousedy a přátele i o každodenní rutinu, která jim celý život dávala smysl. Světová zdravotnická organizace ve svých hodnoceních vyhodnotila tak, že lidé, kteří museli oblast opustit, často trpěli tak silnými psychickými potížemi, jako by na ně působilo samotné záření.
Nucené stěhování jim způsobilo zdravotní potíže
Nucené stěhování se pro zhruba 350 tisíc obyvatel stalo hlubokým životním zásahem, který v nich zanechal dlouhodobé trauma. Přitom další vlny přesídlování už jejich skutečnou radiační zátěž nijak zásadně nezmírnily. Samy ženy vyprávějí, že by je postupné odloučení od domova a kořenů „zabilo smutkem“. Raději přijímají riziko života v kontaminované oblasti, než aby se vzdálily od hrobů svých rodičů, prarodičů či vlastních dětí. Neumějí si představit, že by opustily půdu, o kterou celý život pečovaly a která je pro ně víc než jen majetkem.
Ráno v této zakázané zóně vypadá u většiny žen skoro stejně. Budík nepotřebují, protože se probouzí s východem slunce. To je v domcích ještě zima, a tak hned přikládají do kamen. Plyn tu nikdy nezavedli, takže bez ohně by si neuvařily ani čaj. Jakmile se dům trochu prohřeje, míří na zahradu. V hlíně mají svoje jistoty, několik brambor, keříky rajčat, pár záhonů s okurkami. Někdo se stará jen o pár slepic, jiná si tu drží dokonce krávu, protože čerstvé mléko je v těchto končinách víc než samozřejmost.
Úřady sice roky všechny ženy upozorňují, aby do lesa nechodily, protože houby a borůvky drží víc radiace, než je zdrávo, ony tam přesto chodí téměř každý den. Stejně jako dřív. Tohle je jejich kraj a nechtějí se ho vzdát ani kvůli neviditelné hrozbě. Jednou týdně se po rozbité cestě přijede nákladní automobil, vysype pár barelů s pitnou vodou a přiveze základní potraviny. Tekoucí voda v domě je tu spíš vzpomínkou než realitou, luxus, který si už dlouho nemohou dovolit. Telefonní signál drží jen jedno sluchátko v celé vesnici – když se něco děje, jde se tam. Elektřina tu funguje, večer se rozsvěcí žárovky, ale internetové připojení zde nenajdeme.
Dožívají se velmi vysokého věku
Na první pohled to může vypadat skoro až paradoxně. Staré ženy, které se po havárii vrátily do zakázané zóny, tam žijí desítky let a mnoho z nich se dožívá osmdesáti, devadesáti i sta let. Člověka napadne, jestli ta radiace nakonec není méně nebezpečná, než se říká. Ve skutečnosti je ale vysvětlení mnohem prozaičtější. Lidé, kteří se rozhodli vrátit, nejsou „průměrný vzorek“ původních obyvatel. Patří k těm fyzicky nejodolnějším, psychicky pevným a zvyklým fungovat v drsných podmínkách.
Ti slabší, nemocní nebo křehcí se buď nevrátili vůbec, nebo jejich organismus nápor dlouho neunesl. To, co v zóně vidíme dnes, jsou v podstatě ti nejhouževnatější z celé původní generace, tedy ti, kteří přežili všechno ostatní. Na to, jak dlouho tito lidé žijí, má vliv spousta jiných věcí než samotná radiace. Hrají v tom roli roky strávené těžkou prací venku, skromné, ale pravidelné jídlo, silná komunita kolem nich i vnitřní jistota, že jejich život má pro něco význam. Podle zpráv OSN navíc platí, že ti, kteří se po havárii vrátili domů, zvládali psychickou zátěž lépe než lidé, kteří byli násilně přestěhováni jinam.
Od 24. února 2022, kdy Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu, se život v tamní zakázané zóně obrátil naruby. Oblast si okamžitě převzalo ukrajinské ministerstvo obrany a uzavřelo ji jako citlivé pohraniční území. Jde totiž o hranice s Běloruskem, a proto je vstup pro veřejnost zcela zakázán. Italský fotograf Pierpaolo Mittica do této zóny pravidelně jezdil od roku 2002 až do začátku války a během let tam zachytil každodennost desítek lidí. Dnes už se sem ale nedostane, a právě proto má jeho dlouhodobé svědectví o životě v zapovězeném území takovou váhu.
Jedno je však jisté. Tyhle ženy nikdy „nevyhrály“ nad radiací a katastrofu nezastavily. Stejně tak nevyhrály nad nepřízní osudu během války, která v současné době na Ukrajině probíhá. Přesto si udržely to nejdůležitější, tedy svůj domov, ve kterém strávily celý život, krajinu, kterou znají krok za krokem, a lidi kolem sebe, s nimiž vyrůstaly. Jejich dlouhověkost souvisí spíš s každodenním pohybem, pevnými vztahy, jednoduchým jídlem a odolností generace, která zažila hlad, válku i jadernou havárii. Nejspíš tedy nejde o nějaký zvláštní „efekt radiace“, ale o to, že kvůli domovu je člověk schopný snést i podmínky, ve kterých by to jiní dávno vzdali.
