Článek
Jsem zdravotní sestra na oddělení dlouhodobé péče. Noční služby bývají dlouhé. Jsem již dlouho rozvedená a sama, muže nehledám. Občas drbu na seznamkách o všem možném, o realitu nemám zájem.
Tam někde na mě opakovaně cca 3× za 10 dní vyskočil inzerát v duchu: „Která mi dá, bez zbytečných řečí?“ Tyhle macho kecy mě dokážou nadzdvihnout. Tak odepisuju: „Kolik žen ti odepsalo?“ Odpověď nečekám, ale stejně jsem si nemohla pomoct.
Přišla, divná.
Má slova o poznání.
Ne asi, ale určitě ztrácím hodně tím, že o všem tak moc pochybuji. Hodiny a hodiny jsem přemýšlel o tom, proč? Proč já? Proč vůbec? A přitom jsem to celou dobu uvnitř věděl, nevím, proč nemohu uvěřit. Co vlastně člověku chybí? Aniž si to uvědomujeme, přesto, že většina z nás má všechno, co k životu potřebuje, chce víc. Ale jen málokdo to nachází. Zabedněnost lidí zahleděných do sebe sama a pro zálibu ve věci hmotné, nevidících duši. Nemyslím tím víru, ale pouhé nicotné lidské nitro. Proč hledáme něco, co již dávno bylo objeveno? Máme to před sebou, a přesto to nevidíme. Možná to je jen absence ochoty pohladit duši, nemožnost pochopení toho, co děláme. Každý z nás si prochází svým vlastním peklem, děláme zbytečné věci a ty, které by to potřebovaly, dáváme stranou. Řešíme problémy, které nemají žádný smysl a jen nás odvádí od toho, co si zaslouží naši pozornost.
Slýcháme spoustu krásných slůvek, ale již jsme tak otupělí, že je dokážeme vnímat jen ušima, místo toho, abychom naslouchali srdcem. Jsou slova, která dokáží rozvibrovat vše v nás s takovou silou, proti níž se neumíme bránit, ale musí být přednesena ve správnou dobu. City nepotřebují slov, pouhým pohledem, dotykem rtů nebo pohlazením dokážeme říci to, co nikdy nebylo, ani nebude vyřčeno.
Klamou nás vlastní smysly, díváme se kolem sebe a přitom nejkrásnější obrazy máme v sobě, vnímáme je se zavřenýma očima, kdy se na víčkách zhmotňuje čirá fantazie a je jen na nás, zda ji dokážeme přenést do reálného lidského světa, kde ji uvidí i ostatní. Ale jen tehdy, když přestanou mít strach zavřít oči a podívat se vnitřním zrakem.
Ale ani pak není jisté, co vlastně spatříme. Vstoupíme-li do tohoto světa, musíme se obrnit velkou dávkou tolerance a správně posoudit celou podstatu našeho bytí. Jsou lidé, kteří propadnou pochybám a místo vysněného ráje vstoupí do pekla vlastních pochybností. Do pekla o to horšího tím, že si uvědomíme jeho lidskou podstatu. Nikdy už pak nebudeme tím, čím jsme byli. Změní nás to, jestli k lepšímu, nebo horšímu, to nelze předem odhadnout.
Jen málokdo z nás umí posoudit, jak moc bolesti dokážeme vnímat s otevřenýma očima a což teprve, když je dokážeme zastřít závojem, přes který vidíme čistou, odstrojenou, nahou pravdu.
Ahoj,
hezké, dosti osobní a konec je?
V dýmu bych milence neviděla, ale ráda na něj taky koukám.
Hezký večer
