Článek
Zrozeno ze světla: dětství, jinošství a býti mužem.
Jsem hmotou, matérií – ano, to zní noblesně. A nejsem hmotou ledasjakou….
Jak pochopilo jsem mnohem později, byly to lidské tváře, které se při mém zrodu nade mnou skláněly, lidské ruce, které mě opatrně hladily a jako čerstvě narozené děťátko čistily, do peřinek mě daly, stužkou ovázaly a slavnostně mě nesly. Později, jako Ježíš jsem však bylo přibito, a takto pochopilo svět. Neznalo jsem vůbec nic, význam lidské řeči či jediného lidského slůvka mi byl dlouho utajen. Mou výsadou od samého počátku bylo ale zřít, a toť je výsada nevídaná ve světě věcí, a byl zhola zázrak, jakási souhra nahodilých okolností, že mi bylo dovoleno i slyšet a takto pochopit lidský svět a vám o všem teď vyprávět.
Ze začátku bylo jen světlo a tma a sem tam jen mihotavé cosi. Bylo jsem totálně ztraceno, k smrti vyděšeno. Když nebyla tma, bylo světlo a já tam samo visíce uprostřed bílého prostoru hledalo jsem sebe sama - svou vlastní identitu. A jak jsem zjistilo mnohem později, byla to bílá zeď, ten bílý prostor stojící přede mnou, s tím mihotavým, občasným cosi. Nevědělo jsem, co jsem, kde jsem, kdy jsem – ztraceno v prostoru, čase i samo v sobě. Mnohem později jsem také pochopilo, že nalezení a pochopení sebe sama je stejné jak pro svět lidský, tak pro svět věcí, alespoň pokud mohu sloužit svým vlastním příkladem. Jak u vás, tak i u nás, k nalezení sebe sama není třeba mnoho, postačí k tomu mít vztah, příměr, a to příměr i s něčím nepatrným – ledaským či ledasčím a nemusí to být příměr ani trochu laskavý. Nevěříte? Kdybyste se mě zeptali, řeklo bych vám, že jsou to právě vaše vztahy, co vám dávají vás sebe samotného, bez nich byste byli zoufale ztraceni, protože plavat v prostoru ničeho je přece děsivě prázdné.
Co se týče mě, můj zachránce, tvůrce mé identity, tak tou byla na té bílé zdi nepatrná prasklinka, na níž, když jsem si ji uvědomilo, jsem upínalo svůj zrak a své veškeré naděje. Byla to má první přítelkyně, má první platonická láska, má copánková kamarádka, která po mě pokukovala a já po ní. Má druhá láska byla Jaruška, maminka od rodiny, v níž jsem žilo. Byla to láskyplná a krásná bytost, a byla to pro mě láska mnohem opravdovější, než byla ta první. Když jsem se zamilovalo do Jarušky, říkalo jsem si, že kdybych mělo ústa, zlíbalo bych ji, i když vlastně teď při zpětném pohledu vím, že ničeho takového bych si určitě netrouflo. Jaruška byla totiž pro mě příliš velkou svatyní, na to, abych něco takového udělalo. Znalo jsem také Kamila, otce oné rodiny, profesora chemie na univerzitě, která byla jedinou, přesto velice opěvovanou univerzitou v našem provinčním městě. A tak asi proto nebylo divu, že Kamil si svého postavení velice považoval a před svým okolím se jím okázale pyšnil. Na rozdíl od Jarušky, která se na mě častokrát mile usmívala, a dbaje mé čistoty mě svými jemnými prsty často hladila a otírala, Kamil se na mě podíval jen zřídka. Vlastně jsem o jeho pohled ani nestálo, nemělo jsem ho rádo. Pak s námi žil Honzík, který byl dříve Honzíčkem, malým uplakaným hošíčkem, který se neustále motal kolem máminy sukně a dosyta se nechával hýčkat milující mateřskou náručí. Když se s ním Jaruška laskala, celé její srdce se na něj usmívalo, a často říkávala – Honzíčku, chlapečku můj, robátko mé překrásné, a tiskla ho ke svému srdci. Díky Honzíkovi jsem mělo kdysi možnost poznat, co to znamená krev. O krvi, že existuje, jsem předtím dlouho slyšelo, ale stále jsem si ji nedokázalo představit. Až jednou Honzík upadl a rozbil si nos, a když jej Jaruška kolem mě konejšivě nesla ve své náruči, žárlivě a lítostivě jsem tu scénu sledovalo. Vědělo jsem totiž, že krev ve světě matérie neexistuje a že je to zkrátka něco, co nikdy nebudu moci mít. A proto mi to bylo tak hrozně líto.
Honzíček mezitím vyrostl v Honzíka, hocha pubertálního věku, výrostka, který dozajista zapomněl, co pro něj kdy mateřská náruč znamenala, a po vzoru svého otce, a to vskutku brilantním způsobem, naučil se Jarušce vysmívat a nacházet všelijaké způsoby, jak ji ponížit. Jaruška na to nikdy nic neřekla, jen se vždy smutně pousmála a sklopila oči. Jaruška milovala lidi, vždy pro ně měla pochopení, pracovala ve stacionáři pro postižené děti a vůbec každému chtěla být dobrou a nápomocnou duší a věrnou přítelkyní. Jako svou přítelkyni vnímala i Ilonu, ženu z vedlejšího domu, která se v naší domácnosti často objevovala. S Ilonou sedávaly v kuchyni při kávě, vždy dlouho do večera, než se Kamil vrátil z práce. Jejich přátelství, pokud jejich vztah můžeme takto nazvat, mělo, alespoň jak se mi pozdávalo, pragmatické důvody. Jaruška kdysi Iloně hlídávala děti a v posledních letech, když už byly Iloniny děti odrostlé, se starala alespoň o jejího psa, když Ilona odjela na dovolenou. Nadto byla Jaruška velmi milá a především byla skvělou posluchačkou. Jaruška lidem totiž uměla naslouchat, což je věc, která se mezi lidmi moc nevidí. Lidé umí totiž dobře povídat, ale naslouchat, to už ne, čemuž moc nerozumím, protože já to mám přesně naopak. Ilona byla krásná žena, ale přesto, když se na mě podívala, a bylo to častokrát, tak to jsem rádo nemělo. Byla v tom cítit pýcha, podobně tak, jako když se na mě občas podíval Kamil či teď už velký Honzík. Vždy se ke mně postavila čelem, přimhouřila oči, pak je doširoka roztáhla a celá jako by se vypjala do výšky. Pak vždy rychle otočila hlavu a rázně odešla. Pohled Jarušky byl oproti tomu vždy laskavý a skromný. Jednou, když se na mě Jaruška dívala a pozorně se přitom prohlížela, zeptala se opodál stojícího Kamila, zda by si také neměla nechat chirurgicky upravit třeba své rty a i oči, přesně tak, jak to udělala Ilona. Říkala: „Víš, abych byla taky taková hezká jako ona, nebo aspoň trošku taková hezká.“ Kamil se zasmál a řekl, že nechce, aby vypadala jako nějaká Ilona, a že se mu naopak Jaruška líbí taková, jaká je. Jaruška sklopila oči, usmála se a určitě si pomyslela, že má přeci jenom hodného muže. Samo jsem nevidělo důvod, proč by si Jaruška měla nechat své rty či oči nějak vylepšovat. Její rty totiž byly pro mě tak krásné jako nerozvité růžové poupátko. A oči zase jako dvě krásné modré studánky s drobnými vějířky vrásek, o nichž jsem si vždy představovalo, že přesně takto vypadá krajkoví kapradin. Kapradiny jsem samozřejmě nikdy nevidělo, ale podle popisu mi to přišlo podobně krásné. Další věcí, která mě na té celé situaci překvapila, byla Kamilova odpověď, protože byla pro něj až velmi netypická. A to bylo vskutku zvláštní. Co se týče Jarušky vzhledu, Kamil obvykle totiž nešetřil kritikou a uštěpačnými poznámkami. On byl dle svých slov sportovcem tělem i duší a Jaruška by si z něj měla vzít příklad. Doma byl znám svými dlouhými cyklistickými vyjížďkami, které trvaly celé víkendové dny a bez diskuzí mu musely být rodinou tolerovány. Nikdy mi nemohla uniknout Kamilova cyklistická helma, která jako korunovační klenot podtrhávala tu celkovou důstojnost, jež z Kamila vyzařovala, když kráčel s kolem mou chodbou. Ve srovnání s jinými muži byl Kamil poměrně urostlý, byl tmavovlasý a s pečlivě střiženým plnovousem. Jak jsem bylo obeznámeno, a to díky paní Lídě, o níž budu vyprávět za chvíli, ještě před pár lety muži plnovousy nenosili tak často, jak to bývá zvykem dnes. Často jsem o tom přemýšlelo, proč tomu tak je, ale dospělo jsem k závěru, že je to asi dáno tím, že muži, přesně jako byl Kamil, se prostě jen chtějí líbit poslední módě a že je každopádně dobře, že jsem ze světa matérie, protože tyto věci tím pádem řešit nemusím.
Paní Lída byla Jarušky maminka. Jezdila k nám až z Ostravy, přijela k nám vždy Pendolinem, což je nějaký druh vlaku. Pendolino a ani žádný jiný druh vlaku jsem bohužel nikdy nevidělo, ale popravdě zas tak moc mi to nevadí, protože s vlaky prý bývají často nějaké problémy. Alespoň paní Lída to po svém příjezdu často v podobném duchu tvrdila. Vždy jsem bylo rádo, když k nám paní Lída přijela. Jedním z mnoha důvodů bylo, že jsem při jejích návštěvách mohlo slýchat, jak najednou zase někdo na Jarušku volá jejím jménem – „Jaruško“. A to bylo pro mě velmi krásné. Kamil Jarušku totiž neoslovoval nijak, nebo jí říkal mamčo, tvrdíval totiž, že se mu její jméno nelíbí, že je takové sprosté, obyčejné. Honzík říkal Jarušce mamko, Ilona ji neoslovovala vlastně nijak a lidé, co k nám namátkou zavítali, Jarušku oslovovali buď paní Wernerová nebo prostě jen paní. A tak, když přijela paní Lída, bylo hned Jarušky všude kolem plno a mně tak stačilo jen poslouchat a Jarušku si krásně představovat. Jaruška byla své mamince velmi podobná, vzhledem i charakterem a vlastně i životní zkušeností, a proto si měly vždy toho hodně co říci. Paní Lída občas před Jaruškou utrousila nepatrnou poznámku, že se jí nelíbí, jak se k Jarušce Kamil chová. Jaruška vždy jen řekla: „Ale, mami….“ Paní Lída pak nikdy nepokračovala, věděla totiž své, věděla to samé, co Jaruška, věděla, že jaký je Kamil, takový byl i její muž a takový bude i Honzík, až vyroste. A také věděla, že jaká byla ona, je teď Jaruška, tak bude i jednou Honzíkova žena. Věděla to, že ani ona, ani Jaruška ani to děvče, které Honzíka ještě ani nepoznalo – žádná z nich si nezaslouží ani to, aby ji její vlastní muž oslovil jejím vlastním jménem. Obě věděly to samé, nemusely o tom mluvit, stačilo, aby u toho mlčely, a vědělo jsem to i já, protože jsem jim to všechno dobře poznalo na očích. A na základě té tichomluvy jsem také pochopilo, že v lidských pokoleních existují zvláštní mravy a že existují zákony, podle kterých se ty mravy točí. Například to, že si lidé své protějšky na cestu životem hledají podle zákona zámku a klíče, což je zákon velmi tajemný a často také temný a já ho vlastně nikdy plně nepochopilo, i když si myslím, že jeho vysvětlení je mnohem hlubší, než si vy, lidé, dosud vysvětlujete a vůbec si dokážete představit.
Paní Lída byla pro Jarušku pojítkem se světem, který ji měl ještě rád – světem babiček, dědečků, tetiček, strýčků, bratříčků, sestřenic a bratranců – světem jejího dětství, kdy ještě mohla snít o tom, jak to bude jednou mít v životě krásné. Když byla ještě děvčátkem, často si říkávala, že přece pro krásný život stačí mít někoho rád a ona přece uměla mít tolik ráda. Tak jednoduché to pro to děvčátko tenkrát bylo. A tak, když jednoho dne paní Lída zemřela, Jaruška začala mít pocit, že snad byla zapomenuta celým světem, sama samotinká najednou stála uprostřed širého světa, světa opuštěného, přitom plného lidí. Tak rádo bych při tom Jarušce povědělo, že přeci sama není, že má přece mě. Kéž bych jí to umělo sdělit. Vy lidé si myslíte, že my, věci, nemáme duši a ani vědomí. Duši možná nemáme, ale vědomí ano. Vědomí nás, věcí, je ale oproti vědomí člověka velmi, ale velmi hluboké, a to je ten důvod, proč si myslíte, že ho vůbec nemáme.
Krátce předtím, než paní Lída opustila lidský svět, nabídla Jarušce velkou čínskou vázu, tu, která stávala u nich doma v obývacím pokoji, když byla Jaruška oním děvčátkem. Děvčátko si kolem té čínské vázy často hrávalo, s velikou úctou a opatrností, a jen zlehýnka se jí odvažovalo dotknout, takovou k ní mělo úctu. Z papíru si rádo vystříhávalo postavičky, jeden byl panáček, druhá panenka, byli to panáčci, kteří se kolem té vázy, v tom pohádkovém světě dálného Orientu, vždy hledali a vždy se nakonec našli. A i když to byly pořád variace na to samé téma, Jaruška si takto hrávala znovu a znovu. Tak moc se jí ta hra líbila. Paní Lída věděla dlouhou dobu dopředu, že už umírá, a snažila se svůj majetek rovným dílem podělit mezi své děti tak, aby po její smrti mezi nimi nevznikly zbytečné křivdy a to, že dala Jarušce onu čínskou vázu, bylo právě proto, že věděla, jak tu vázu měla Jaruška jako dítě ráda.
O tom, že do naší domácnosti přibude čínská váza, jsem díky rozhovoru mezi paní Lídou a Jaruškou vědělo již nějakou dobu, ale vůbec jsem si nedokázalo představit, jak vlastně čínská váza vypadá. Samozřejmě, znalo jsem vázy, ale ne čínské. V době, kdy už byla paní Lída v nemocnici, nastalo to, na co jsem bylo tak dlouho zvědavo. Jaruška vázu přivezla. Protože ji ale Jaruška vybalila až v obývacím pokoji, ani koutkem oka jsem vázu nemohlo spatřit a bylo jsem pochopitelně velmi zklamané. A tak jsem si aspoň Jarušku představovalo, jak tu čínskou vázu svými prsty hladí, když ji vybaluje, a přitom se usmívá, protože to ona určitě zrovna v tu chvíli dělala. Když se vrátil domů Kamil, slyšelo jsem, jak něco posměšně mluví o nějaké „dynastii Min“ a že Jarušky rodiče byli jistě nějací kunsthistorici. Sice nevím, co to slovo znamená, ale jistě to bylo něco posměšného „Když už to tu musí strašit, tak to .prosím tě, dej aspoň do chodby,“ zaznělo a já se zachvělo radostí. A pak nastalo něco, o čem bych nesnilo ani v tom nejkrásnějším snu. Čínská váza stála najednou přede mnou, tiše zírala na mě a já na ni. Byla to nejkrásnější věc, kterou jsem v životě spatřilo. Celý svět pro mě v tu chvíli přestal existovat, celý svět, kromě ní. A protože ona se stala mým žebrem, přestalo jsem být ono a stal jsem se on, po vzoru vás lidí.
Byli jsme vyhnáni z ráje, přitom stále jeho součástí. Má váza byla má milenka, bohyně, královna, mé tělo a můj život, byla to jediná opravdová láska mého života. Nepotřeboval jsem mít ústa, abych ji líbal, nepotřeboval jsem mít ústa, abych jí cokoliv vysvětloval. Ona totiž byla mnou, ona vše zakoušela a věděla přesně tak jako já. Byli jsme téměř stále spolu, celou noc jsme oba vždy toužebně vyčkávali rozbřesku, při němž jsme se na sebe nesměle pousmáli a pak v opatrném ranním světle jsme se se stejnou opatrností navzájem dotýkali, dosahovali extáze v žáru poledního slunce a do posledních slunečních paprsků pak tiše, propleteni navzájem, odpočívali. Jaruška nás měla ráda oba, pečovala o nás a brala nás jako své děti. Kolikrát jsem se sám sebe ptal, jaké by to bylo, kdyby to ta dobrá duše věděla – to, že jsme byli milenci. Určitě by byla překvapena, možná by nevěřila, možná by se smála a přála nám to, třeba by ale i žárlila…Kdo ví. Jisté je, že jsem rád, že to vše zůstalo naším tajemstvím, tedy alespoň až do této chvíle.
Jaruška občas odnesla mou vázu do koupelny, aby ji ve vaně osprchovala. Byla to pro mě vždy velmi slavnostní chvíle, poslouchal jsem zvuk vody a představoval si, jak kapky sjíždí po jejím těle a věděl jsem, že když mi ji přinese zpátky, že bude pro mě připravena tak, jako by byla moje nevěsta, jako moje čistá a neposkvrněná panenka. Takto tomu bylo i onoho rána. Tolik jsem se těšil na svou nevěstu, když v tom najednou jsem uslyšel hrozný zvuk, hrozivý zvuk, takový, jaký jsem nikdy předtím neslyšel. Nastalo dlouhé ticho, pak zazněly Jarušky kroky, jak pro něco šla, a potom už byly slyšet jen zvláštní zvuky, takové jemné a šustivé, jako by říkaly sem, sem a sem a sem a do toho zněly zvonky, jemně, tiše a smutně. Pak nastalo ticho a Jaruška propukla v pláč a já s ní. A já pláču dodnes. Má překrásná Panenka se mi už nikdy nevrátila, protože ty zvonky, to byly zvonky pro Panenku.
Jaruška milovala růže, měla jich plnou zahradu. Znala jejich jména i tvůrce oněch odrůd. Měla růže vskutku značkové jako Rosen Tantau či Kordes, ale i růže světu neznámých šlechtitelů. Růže řezala a domů jich nosila v kyticích plnou náruč. Vždy mi je ukazovala, přiložila k nim svou hlavu a ptala se mě, jak jí to sluší. Slušelo jí to, vždy jí přitom spadnul šibalský pramen jejích světlých vlasů přes oči, ona jej odrhnula, vložila zpátky za ucho a zase se na mě usmála. Díky Jaruščiným růžím jsem pochopil, jak voní svět či alespoň jsem se to snažil pochopit. Jaruška dávala často ke svým růžím přičichnout paní Lídě. Vždy říkala: „Maminko, přivoň si, tak schválně, co cítíš? Tohle je růže, která se jmenuje Paní Zahradnice, je od Davida Austina a voní po vanilce. Cítíš?“ Paní Zahradnice byla světlounce oranžová, a proto já si ji vždy představoval jako vanilkový pudink. Anebo růže, která se jmenovala Básníkova žena, také od Davida Austina, byla jasně žlutá a voněla po citronech a jako citróny jsem ji viděl i já ve svých představách. Jména růží, které Jaruška měla, jsem znal všechny, tak jako jsem znal jejich vůně a barvy. Jaruška měla křišťálovou vázu, do níž vždy nařezané růže vložila, a vázu pak postavila na okenní parapet mé chodby. Nikdy jsem okenní parapet neviděl, ale pochopil jsem, že sluneční paprsky, které na parapet dopadají, se lámou právě o tu křišťálovou vázu a pak zlomené na té bílé zdi, která stála přede mnou, vytváří celé duhové spektrum. A to jsem pak s rozkoší pozoroval. A tak, když jsem se zadíval třeba na světle oranžovou část toho spektra, celou mou chodbou se pak začala linout vůně vanilky Paní Zahradnice. Byly to všednodenní maličkosti, které zkrášlovaly můj svět. Jsou růže mnoha českých šlechtitelů, které se jmenují ženskými jmény, jako je Lidka, Helenka nebo Anna. A chci dodat, že kdybych byl šlechtitelem růží, jednou z mých růží by byla dozajista růže Jaruška.
Jednoho dne bylo rozhodnuto, že bělost mého prostoru, v němž jsem tak šťastně po léta žil, již není dobrá. Byl jsem sňat ze svého kříže a do kouta dán. Dny a noci pro mě téměř přestaly existovat, a já živořil ve zlé předtuše, co mi mé dny příští asi přinesou. Když vtom jsem uslyšel známé kroky, tolik pro mě milé. Přišla si pro mě, aby mě objala a přivinula ke své náruči. Tvář Jarušky jsem znal velice dobře, její plné rty a plná líčka, její modré oči, její vlnité plavé vlasy padající na ramena, znal jsem její silné paže i její kyprá ňadra, jak jí občas hezky vykukovala z výstřihu. Snil jsem vidět mnohem víc a teď mi to bylo dopřáno. Kotníky neměla nikterak útlé, ale přesto tak krásné, lýtka kypřejší než její paže a stehna jak dva naducané polštáře, jen hlavu zabořit, pomyslel jsem si. Mohl jsem pouze zřít, ale i tak mi to stačilo. Blahořečil jsem Bohu za to, že mi skýtá okusit to, co snad není odepřeno vidět žádnému běžnému muži v jeho životě. Její sukně přitom tančila v měkkém pohybu a s každým závanem vzduchu odkrývala víc a víc a já v duchu dychtil a křičel: „Ještě a ještě, výš a výš! Jaruško, má lásko…,“ když najednou … sevření jejich dlaní povolilo, asi omylem, snad drobnou neopatrností… Jaruška vykřikla a jako by se zalkla. Její obraz se pokřivil a roztříštil, zírala na mě nevěřícně těma svýma modrýma očima. Slyšel jsem, jak Kamil vykřikl: „Ilono, co se děje?“ „Díky Bohu, že si nevšimla, co řekl, nerad bych ji slyšel plakat,“ blesklo mi rychle hlavou, ale spíš, než to, jsem si uvědomoval, že ležím na zemi, zborcen krví, jež prýštila z mých ran. I Jaruška od ní byla celá zamazaná. „Jaruško, miláčku, nezlob se, že jsem tě tak umazal,“ šeptal jsem uvnitř sebe, „ale vidíš to samé, co já? Já krvácím ….. dobrý Bože!“ Měl jsem pocit, že Bůh, tolik ke mně milostivý, mi konečně dal důkaz mé výlučnosti, něco, po čem jsem tolik toužil.
Viděl jsem Jarušku i Kamila, jak se nade mnou sklánějí, jejich tváře byly zkřivené a zmatené, oba na mě nešťastně zírali. „Půjdu si ovázat ruku,“ zašeptala Jaruška a já smysl toho, co řekla, ještě nechápal. Osaměl jsem s Kamilem, který mi pomocí těch šustivých zvuků, které jsem měl kdysi možnost poznat, pomáhal vstát nahoru. V ten moment a poprvé ve svém životě jsem v Kamilovi uviděl kus jeho lidství. Dojem Kamilova lidství mě překvapil, nechápal jsem jej a pochopil ho vlastně až teď, tedy v posledních minutách svého života, právě nyní, když vám vyprávím tento svůj příběh. Teď už vím, že každý z vás v sobě nesete člověka, i když to není třeba na první pohled vidět. I když je vaše lidství třeba schováno, třeba za vaší touhou po moci, za vaším strachem ze strachu, za vaším přílišným já a přílišným chci i za vaším neustálým klišé nebo módním mámením, vězte, že vaše lidství pořád máte, tak, jak jste jej nikdy neztratili a ani neztratíte.
Prozření. Smrt.
Než tma odpadkového koše nadobro pohltila mou existenci, jsem mohl konečně spatřit sám sebe. Pohled to byl jen v takových střípcích, které se tak nějak zmateně míhaly kolem, ale byl to pohled dostatečný. Když střepy mne sama si prohlížely sebe navzájem, viděl jsem, že už nejsem ani ono, ani on, ale my či oni. Především ale, sám v sobě, uvnitř těch střepů, jsem uviděl NIC, nebyl tam žádný obraz, jen takové nekonečné a zase nekonečné prázdno, a to přitom, jak se vždy jeden střep díval na druhý. Byť se to celé odehrálo v tom jediném kratičkém okamžiku, pochopil jsem, že jsem prázdno, že nejsem vůbec nic, a to bylo nekonečně děsivé, protože v ten okamžik jsem nadobro ztratil sám sebe. Pochopil jsem totiž, že hmota, i když ji budeme nazývat různě noblesně, prostě sama o sobě nestačí, hmota samotná je totiž prázdná. A já jako střepy jsme šeptaly: „Bože, dobrý Bože, jak si nám to mohl udělat a proč jsi mě opustil.“ Poprvé a naposledy ve svém životě jsem zatoužil být člověkem, ale opravdovým člověkem, možná lepším, než jste zrovna vy. Zcela jistě vím, že totiž kdybych byl člověk, v náruči bych nesl celý svět a celým světem bych se nechal objímat. Nebyl bych přitom jen střepem, ale příběhem s jeho alfou a omegou.
Naposledy, než vyhasnu zcela, chci jen rychle dodat, že váš život je obrazem vašeho lidství, ale ne toho lidství, které je ukryto uvnitř vás, ale lidství, které z vás vyzařuje. Vaše zrcadlo je to, jak svět vnímá vás, ale i to, jak vy vnímáte svět i sebe samé. Proto buďte opravdoví, protože v pravdě je nejenže ukryta veškerá krása, ale protože pravda je láska a na lásce přece stojí svět. Tak, jako já jsem byl zrcadlem sám sobě, byl jsem zrcadlem i těm ostatním a zrovna teď i vám. Ze srdce vám přeji, abyste si svět užili mnohem lépe, než jsem mohl já.
