Ukryto ve skrytu světa

Vždy říkám, že život a svět je jako procházka zářijovým lesem. Kráčíte a najednou před sebou vidíte václavky, vidíte, že jich je najednou všude kolem plno, jsou tam a potom ještě tam, a o kus dále zase, vyrůstající v celých trsech z pařezů a kmenů stromů rozesetých porůznu v tom opravdu rozlehlém lese, v němž právě kráčíte… a vy jako neznalí věci možná začnete hledat logiku toho jejich náhlého rozpuku. Proč takhle najednou a tady všude jsou ty jejich šupinkaté hlavičky… Už chcete jít dál, něco vás ale navede k tomu, abyste se zastavili a na houby se zadívali trochu pozorněji, možná proto, abyste zjistili, že ty hlavičky jsou mnohem zajímavější, než předtím, když jste si je měřili jen letmým pohledem. Ano, jsou takové rošťácké, říkáte si, jak jedna přes druhou vykukují, jako by o nic nechtěly přijít, trochu vypadají jak tlačenice v hloučku malých zvědavých dětí. A tak si dřepnete a houby si prohlížíte ještě víc a rozjímáte nad tím zázrakem přírody a možná, že si nafotíte i pár snímků, abyste měli památku. A pak, po chvíli, v domnění, že už snad máte prohlédnuto a zdokumentováno vše dostatečně a že už vám snad nic důležitého nemohlo uniknout, se zvedáte a pomalu ve své naivní představě odcházíte z lesa. Totiž, asi nic nevíte o tom, co dělá houbu houbou, a že to ve své podstatě vůbec nejsou ony hlavičky a kloboučky, ale že ona houba je vytvářena především podhoubím, tím, které roste, v tichosti a nepozorovaně, pod našima nohama. A pokud je řeč třeba právě o václavkách, a chtěli bychom si načíst něco o jejich biologii, zjistili bychom, že je to jeden velký a nezdolný organismus, který roztahuje svá spletitá a dlouhá vlákna daleko po širém okolí, možná mnohem dál, než si mnozí z vás teď představí, a neviditelně propojuje celý les a ovládá jej jako jeho mocný a tajemný vládce. A tak, když bychom uměli nahlédnout pod ten povrch, do toho tajemného světa podhoubí a hyf, třeba právě václavek, mohli bychom pochopit mnohem víc než jen to, co přímo před sebou vidíme. Podobně jak s plodnicemi hub je to i s našimi životy. Často i my v našem životě hledáme logiku v tom, proč se nám určité věci dějí, některé jevy nám připadají až moc podezřele časté a některé náhody až příliš náhodné, a tak si občas říkáme, že jsou snad nějaké zákonitosti, které běží mimo dosah našeho vědění, hluboko skryté kdesi…

Není to ani půl roku, co byl začátek nového školního roku a můj syn, student druhého ročníku gymnázia, se tehdy vrátil ze školy s tím, že mají nového češtináře. A i když se můj syn o češtináři zmínil jen velmi zlehka, něco mě na něm hluboce zaujalo. Byla to jakási mimořádnost toho člověka a zvláštní přitažlivost, kterou jsem k němu znenadání a až nelogicky pocítila. Další věcí, která upoutala mou pozornost, bylo téma slohové práce, kterou měli studenti za domácí úkol napsat. Téma znělo – popsat svět očima nějaké věci, libovolné věci. Já se tehdy rozhlédla kolem a ve stejném okamžiku jsem věděla, jaká věc by to byla, kdybych tu práci psala já a současně, v tom stejném a kratičkém okamžiku, se mi odehrál celý příběh, život a svět, viděn očima právě té věci. A ptáte-li se, jaká že to věc byla? Bylo to zrcadlo. Ano, zrcadlo, o němž jsem psala ve své první povídce, tedy povídce „Zrozeno ze světla: Prozření toho, kdo býval zrcadlem“.

Ve světě psychologie platí fenomén, podle něhož žádnou informaci, která k nám v průběhu života přijde, nemůžeme dokonale pochopit, aniž bychom ji vnitřně prožili a odžili, byť k tomu prožití nám může postačit i nepatrná chvilka. A já právě v tu chvilku pochopila to, že zrcadlem jsme my, a to sami sobě navzájem. Příběh zrcadla mě pohltil tak, že jsem začala ihned psát, a pak psala a psala po zbytek dne i nadcházející noc. Tak silné a překotné to pro mě bylo, a já pak psala jednu povídku za druhou, tak abych všechny ty myšlenky z vyprávění zrcadla mohla ještě jednou a podrobněji vysvětlit. A tak jsem psala a psala, aniž bych tušila, že se mezitím v průběhu několika nadcházejících týdnů a mezi jednotlivými povídkami, které jsem vyťukávala do klávesnice, odehrává můj vlastní příběh, nemající v mém životě do té doby obdoby. Zmiňovaného češtináře jsem osobně nepotkala, a dokonce ani neznala jeho jméno, syn ho vždy označoval jen jako češtináře. Avšak po celé týdny, kdy jsem psala své povídky, mě doprovázela živá představa, jak svou povídku „Zrozeno ze světla“ se slovem „děkuji“ češtinářovi předávám. Nebyl to ale ani pocit vděku, který by se snad dal očekávat, ale spíše neobyčejná blízkost, která mě k němu pojila a za ním táhla. Aniž bych znala jeho podobu, často jsem vídala jeho oči a úsměv. Zajímavé však bylo, že to nebyly oči a úsměv dospělého muže, ale oči a úsměv dítěte. Myslela jsem na něj často, kontaktovat ho a navštívit ho jsem se ale zdráhala, přišlo mi to nepatřičné. Jednou ho vyhledat jsem přesto měla v plánu. Přišel ale 28. říjen a já jsem seděla v lavici jednoho vesnického kostelíku plného truchlících lidí a ze smutečních projevů se dozvídala, jak mimořádný člověk ten češtinář byl. Nikdy v životě jsem neplakala jako tenkrát.

Život je plný nepodstatných náhod, aspoň se to tak jeví. Avšak, když jsem psala povídku „Zrozeno ze světla….“ a přitom pojmenovávala rodinu, v níž se příběh odehrával, tak jsem, aniž bych to tušila, zvolila jméno onoho češtináře (pozn.: jméno rodiny je však v publikované verzi povídky pozměněno).

Ústředním bodem mých povídek je univerzální pravda a její hledání. Vždy říkám, že pravda je sice jen jedna, ale má spoustu tváří, protože záleží, z které strany se na tu pravdu právě díváme. A jen díky tomu je pro nás zhola nemožné celou pravdu vidět a jí tak pochopit. Žít s otevřeným srdcem a druhé bohorovně nesoudit je tak naší jedinou možností být spravedlivými lidmi, a spravedlnost je něco, co ti druzí tomu češtináři před jeho tragickou smrtí nedopřáli. Prozřít a pochopit vlastní omyl bylo horlivým poselstvím mého zrcadla, směřujícímu nejen ke mně, ale světu jako takovému.

V životě jsem ztratila mnoho svých bližních a viděla tak již mnoho smutečních obřadů a jejich hostů. Nikdy v životě jsem však neviděla plakat tolik mladých mužů jako tenkrát. V průběhu smutečních proslovů a liturgických přímluv rezonovala slova o nepochopení a vzájemném odpouštění a já přitom nemohla neslyšet mé povídkové zrcadlo, jak do srdce mi šeptá: „Vidíš, že jsem se nemýlilo, když ti tehdy svůj příběh vyprávělo?“ Opět jsem viděla češtinářovy oči a úsměv, ale až tehdy jsem pochopila, proč to byly oči a úsměv dítěte. Byl to kontrast mezi nevinností a zlem, co mě tak bolelo, že jsem tehdy mnohokrát plakala ve dne i v noci, za češtináře ale i jemu podobné. A to, že jsem pro vlastní hloupost nestihla druhému předat kousíček obyčejné lidské lásky, tak to mě bolelo nejvíc.

Tehdy, když zvony utichly a my tam spolu se stovkami černých postav stáli na travnatém prostranství kolem kostela a všichni, jak v tichém tragickém transu, přihlíželi pomalu odjíždějícímu autu s tělem mrtvého, jen jedna jediná věc byla evidentní: byla to absolutnost toho okamžiku: je po všem, není cesty zpět, promarnili jsme naši šanci. Můj šestnáctiletý syn, který tehdy stál vedle mě a hlavu měl svěšenou, a spíše než o Boha, se zajímá o počítačové tankové bitvy, mezi svými vzlyky šeptal: „Byli jsme k němu tak nespravedliví, Bože, odpusť nám.“

Jak špatní lidé jsme, vidíme jen střepy a na základě nich bezostyšně soudíme. Můj smutek, který jsem tehdy prožívala, byl nezměrný. Soudíme druhé, aniž je známe. Posuzujeme sebe, aniž bychom věděli, kým doopravdy jsme, v zajetí své vlastní fikce, v projekci svého, a často tolik pokřiveného, já. Tehdy, když zvony utichly, a já nevěřícně sledovala ten srdceryvný výjev, tázala jsem se po významu příběhu, který se mi udál. Možná, abych psala své povídky o univerzální pravdě a vzájemném pochopení a úctě. Možná… Těžko soudit. Vždyť přece vidíme jen střepy z toho obrazu, který je tak tajemně ukryt ve skrytu světa a my se nad ním můžeme jen dohadovat.

Muchomůrky vypadají krásně, přesto jsou plny jedu. Mezi námi je ale mnoho skutečně dobrých a spravedlivých lidí. A právě těm bych chtěla tuto povídku věnovat. Především ale, chtěla bych tuto povídku věnovat češtináři, o němž jsem povídku psala. Z toho, co jsem se o něm dozvěděla od lidí, kteří ho dobře znali, jsem si zcela jistá, že to byl právě jeden z těch dobrých lidí.