Madlenka: Lidství ve své pravé podobě

V posledních minutách svého života mi Zrcadlo šeptalo: „…váš život je obrazem vašeho lidství, ale ne toho lidství, které je ukryto uvnitř vás, ale lidství, které z vás vyzařuje. Vaše zrcadlo je to, jak svět vnímá vás, ale i to, jak vy vnímáte svět i sebe samé. Proto buďte opravdoví, protože v pravdě je nejenže ukryta veškerá krása, ale protože pravda je láska a na lásce přece stojí svět.“ (z mé povídky Zrozeno ze světla: Prozření toho, kdo býval zrcadlem). Hlas zrcadla se odmlčel a mé prsty, které zadávaly ten příběh do klávesnice, se opatrně zastavily. To, co jsem napsala, mi bylo tolik povědomé, ale o čem jsem to vlastně psala, to jsem si uvědomila až za několik dní. Totiž, své příběhy nikdy nevymýšlím, přicházejí ke mně samy, jako takový pramínek, co najednou vytryskne a časem se změní v celou řeku. Říká se tomu inspirace a inspiraci si člověk nikdy vynutit nemůže, může ji akorát s pokorou nechat plynout, a tak člověk ani nikdy dopředu nemůže vědět, kam ho ta jeho inspirace dovede. Ale jak je to i s opravdickou řekou, tak je to i s inspirací, i ta se vlije do širého a zlehka se pohupujícího oceánu.

Příběh o Madlence, ke kterému se chci v tomto příběhu postupně dobrat, má několik rovin pohledů a já bych je zde chtěla všechny zmínit, a tak musím začít z úplně jiné strany, a to takovým trošku triviálním příběhem, příběhem o malém Karlíkovi. Než ale vůbec začnu, chtěla bych předeslat, že příběh o Madlence se udál přesně tak, jak za chvíli popíšu. Výjimkou je jen to, že Madlenka nebyla Madlenka, ale že se jmenovala úplně jinak, ale že její jméno uvádět nechci, protože nemám k tomu její svolení a o to svolení si už zažádat ani nemohu. Přesto, jsem tento příběh napsala s velikou úctou k této ženě.

Byl jednou jeden muž a byl to tesař. Měl malého synka, kterého měl velmi rád a snažil se jej dobře vychovat. Chlapec se jmenoval Karlík a po prázdninách měl nastoupit do první třídy. Otec Karlíka často brával do své dílny, měl totiž sen, že Karlíka všechno ve své dílně naučí, a jednou, až bude Karlík velký, že tam budou pracovat spolu.

V dílně Karlík vždy stál vedle tatínka a tiše a pozorně přihlížel jeho práci. Viděl všechny tatínkovy stroje, jak pracují, jak se otáčí a hučí, prohlížel si kousky dřeva, přičichával si k nim, aby cítil vůni pryskyřice, ptal se tatínka na kresbu dřeva, proč je u každého stromu jiná, ptal se, co to je běl a co jádro dřeva a přál si, aby mu tatínek o dřevě různých druhů stromů povídal. A tak tatínek chlapce často brával ven do přírody, kde ho učil poznávat jednotlivé stromy a o moudrosti stromů mu hodně vyprávěl. A tak se Karlík dozvěděl, že každý strom má pro lidi různé užití, ale také má i svého boha či planetu. „Třeba hrušeň, Karlíku,“ vyprávěl tatínek, „používá se k výrobě hudebních nástrojů, třeba, ano, flétnu, když by sis chtěl vyrobit“. Když tatínek zmínil, že planetou hrušně je Venuše, Karlík se nechápavě zamračil. Otec se usmál a vysvětlil, že to takto říkají dávné mýty. „A co je to Venuše?“ zeptal se nato chlapec. „Venuše je přece ta naše nejkrásnější hvězda, no, přece, víš která, Karlíku, vždycky ti ji ukazuji,“ řekl tatínek a na to se chlapec pousmál, že už ví. Tatínek totiž Karlíka učil poznávat i hvězdy. Když si spolu prohlíželi večerní oblohu, tatínek na Venuši vždy ukázal, ale nikdy neřekl „Venuše“ ale vždy jen „maminčina hvězda“, a řekl to proto, že Venuše je na obloze přece tou nejkrásnější a nejjasnější hvězdou. „Hrušeň, Karlíku, to je také strom všech maminek. Každá maminka má totiž ve svém bříšku takovou hruštičku, z níž vznikají, rostou a rodí se miminka, no a Karlíku, slovo Venuše znamená také slovo maminka,“ dodal tatínek a něžně se pousmál. Když to Karlík slyšel, usmál se také. Nevím tedy přesně, co si v tu chvíli Karlík pomyslel, ale dle toho, jak si Karlíka představuji, si myslím, že se od té chvíle hrušeň Karlíkovi líbila ještě víc než kdy předtím. Měl svou maminku totiž moc rád.

Tatínek Karlíkovi řekl, že až nastoupí do první třídy, tak mu v dílně zřídí jeho vlastní ponk, a že mu pořídí i vlastní pilku a hoblík a že pak s jeho pomocí vyrobí z hrušňového dřeva mamince prkénko do kuchyně. A tak se i stalo. Karlíkovi ale byl brzy ponk malý, a místo hoblíku toužil raději za velkým strojem stát. A tak se stalo, a bylo to zrovna ve chvíli, když byl tatínek ke Karlíkovi otočen zády, že Karlík zmáčknul knoflík jednoho z těch tatínkových strojů. „Karlíku!“ křičel otec, „neodpustil bych si, kdyby ti to mělo ručky utrhat,“ a vyděšeně popadl Karlíka do náruče. Chlapec byl zklamaný a říkal si, že on přece moc dobře ví, jak se strojem pracovat. Když odcházeli z dílny, otec vzal klíč a dílnu zamknul, tedy udělal něco, co ještě nikdy předtím, a klíč pověsil na nejvyšší háček. Druhý den, časně z rána, si otec všimnul, jak se v dílně rozsvítilo. „Karlíku, co tady děláš!“ křičel tatínek, když vběhnul dovnitř. Chlapec otočil hlavu, usmál se a že prkénko bude smirkovým papírem brousit. Na to tatínek řekl, že to je dobře, ale že raději budou v dílně pracovat vždycky spolu. Za pár dní, jel otec koupit do skladu dřevo a byl lehce překvapen, že chlapec nechtěl jet s ním a že jen sklonil hlavu a lehce jí zavrtěl. To, jakým způsobem příběh pokračoval, již nechám na vás. Dovyprávějte si ho dle vašeho přání, a to proto, že pointa příběhu se ukrývá jinde než v jeho konci.

Často přemýšlím o tom, jak se všechny roviny pohledů, díváme-li se na ně z dostatečné perspektivy, setkávají v jednom bodě. Ten bod má různá pojmenování, ti stateční, kteří se toho pojmenování nebojí či nijak neštítí anebo prostě tak byli vychovaní, tomu bodu říkají Bůh, pak jsou tací, kteří o tom mluví jako o „přírodě“, „universu“ či „o něčem“ a samozřejmě jsou tací, kteří o těch věcech nepřemýšlí vůbec, protože to ke svému životu nepovažují za podstatné. Každého je to jeho volba, protože každý má svou perspektivu vidět věci tak, jak je vidí. Jisté ovšem je to, že člověk, který z nějakého důvodu přestal být ztracen v davu a najednou zjistí, že stojí před světem zhola sám a začne se prostě bát, slovo Bůh častokrát najednou začíná hledat, a nemusí to být filozofický pohled, ale jen dětinská víra a touha či snaha po záchraně sebe sama. Lidé, kteří Bohu přezdívají „příroda, universum nebo něco“ považují modlitbu za promarněný čas. Modlitba ale provází lidstvo od nepaměti a bylo by pošetilé se těm generacím před námi v naší pýše posmívat.

Před lety byla u nás doma na návštěvě jedna naše známá i s manželem, strávili jsme spolu krásné odpoledne a večer. Ke své lítosti byli stále bezdětní. Když jsem se večer chystala ke spánku, o těch lidech jsem přemýšlela. Ptala jsem se: „Proč…. takoví krásní lidé by si určitě vlastní děti velmi zasloužili.“ Před spaním jsem za ně pronesla krátkou modlitbičku, nic zvláštního, ale co bylo zvláštní, byl pocit pohlazení, který jako bych v tu chvíli pocítila. Řekla jsem o tom tehdy svému muži, ale s tím, ať nikomu nic neříká. Po pár měsících jsem se dozvěděla, že paní skutečně otěhotněla. Všichni to považovali za zázrak, ale já vzhledem ke své modlitbě nejspíše za náhodu. Po nějakém čase k nám přišla jiná paní a jako ta první si ve stejném duchu posteskla. Situace se opakovala a já si tehdy řekla, že to snad už nemůže být náhoda, v obou případech totiž miminka přišla na svět zhruba třicet osm týdnů po našem setkání. Do třetice přišla Madlenka, má neteř, kterou jsem vyvdala. Madlenka byla velmi laskavý a milý člověk. Vždy říkám, že dle vztahu ke starým lidem se pozná pravá kvalita člověka, a já jsem vždy moc ráda sledovala s jakou pozorností se Madlenka chovala ke své babičce a dědečkovi.

Madlenka měla v době, kdy k nám tehdy přišla, chlapečka Tomíka, ale druhé dítě nějak nechtělo přijít, a tak, já jsem se zase k Bohu obrátila. Avšak to pohlazení, které jsem čekala, tenkrát vůbec nepřišlo. Místo toho, jako by se ve mně něco lehce nepříjemně zachvělo a dostavil se pocit „ne“. Tentokrát jsem o tom nepověděla vůbec nikomu, ani manželovi.

Madlenka po druhém dítěti velmi toužila, tvrdila, že nechce, aby Tomík vyrůstal sám a vždyť přece, co dříve nešlo, v dnešní době už lze snadno. Madlenka měla však kdysi cysty v prsech, věc, kterou nebylo radno podcenit, a tak aspoň doma jí celou věc rozmlouvali. Ona přesto řekla doslovně: „Víte, já to dítě za každou cenu chci.“ Madlence se narodil krásný hošíček. Bůh Tomíkovi dopřál bratříčka, ale také, vzal mu jeho maminku. Ano, Madlenka před nedávnem zemřela. Máme se zlobit na Boha? Je snad tak krutý?

Madlenka našla slovo Bůh, tak jako ti mnozí další, kteří, když jsou opuštěni davem, najednou tu stojí sami za sebe. Než Madlenka zemřela, měla svou nemocí celé tělo zchvácené. Snad už ani člověku nebyla podobná, natož dříve tolik krásné ženě. Velká hlava na vyzáblém těle, jen něžné oči a laskavý úsměv jí zůstaly. I její vlastní děti se ji bály, tak se změnila. Viděla jsem ji deset dní před její smrtí.

Vstoupila jsem do místnosti, ona na svém lůžku v peřinách, pomalu a ztěžka otočila hlavu, usmála se a tenkým hláskem odpověděla na pozdrav. Jaké to bylo? Jako omráčená jsem tam stála, nebyla jsem ani vyděšená, ani zhrozená, byla jsem jen nesmírně překvapená. Bez zjevného smyslu, tam totiž ležela nejkrásnější žena, jakou jsem ve svém životě viděla. A to mě hluboce zasáhlo a přemýšlím o tom dosud. Byl to moment, který se neděje každému a rozhodně ne každý den. Pochopila jsem, že v tu chvíli jsem viděla lidství, protože to bylo to, co z té ženy vycházelo. Nebylo to ale lidství jen tak obyčejné, bylo to lidství bez obalu, a to ve své pravé, krystalické podobě. A vidět takto lidství, to je nepopsatelně krásné, to se musí zažít, popsat ne. Avšak, pochopit to zcela, to nelze, je to jen takový lehký závan toho plného pochopení, které snad bude následovat jindy než teď. Byť teď jako lehký závan, přesto tak ohlušujícím způsobem hluboké. A najít v sobě člověka, lidství, to něco, co je nepopsatelně krásné? Přemýšlíte, jak to lidství v sobě najít a probudit? Je to jednoduché, a přitom nesnadné. Stačí být tady a teď, bez klišé.

Madlenka nikdy svého rozhodnutí nelitovala. Vážím si ji za to ještě víc, protože kdyby litovala, svého dítěte by se zřekla a popřela tak svou oběť nejvyšší. A chce-li snad někdo hodit kamenem a Madlenku za její zarputilost a rozhodnutí, kterým svým bližním způsobila tolik bolesti, soudit? Tak ať nastaví zrcadlo sám sobě.

Kdybych mohla, maminku oběma chlapečkům bych zase zpátky vrátila. Ale radit to Bohu, nebo soudit snad jej, že to sám neuděl? Jak pošetilé…on ví přeci všechno a vždy mnohem lépe než my. On se totiž dívá na svět úplně jinou perspektivou, absolutní perspektivou. A tento fakt přijmout, tak tomu se říká pokora. A pokora je veliké umění. Příběh, který jsem vám vyprávěla, je skutečným příběhem jedné ženy, ale také skutečným příběhem o bolestné nepokoře nás všech. Vážím si všech pokorných lidí a toužím být jako oni.

Dne, kdy Madlenka zemřela, malý tříletý Davídek řekl: „Maminka je teď hvězdička a večer se na ni půjdeme s tatínkem a Tomíkem podívat, jak svítí.“ A já dodávám, že škoda jen, že ta hvězdička neumí sestoupit z nebe a Davídka v jeho bolesti svou náručí ukonejšit.