Článek
Kdo mě zná, ví, že se po světě pohybuji nejčastěji na kole. Auto sice řídit umím, ale také se umím zapomínat……..zapomínat se ve svých myšlenkách……….. A to i dlouze! A tak, právě proto, já jen na kole!
Z pohledu dnešní doby mám na kolo jednu vtipnou vzpomínku ze svého dětství. Můj tatínek tehdy přijel z nákupu. Nakupovat se samozřejmě jezdilo na kole. Auto totiž nebylo spotřební materiál jako dnes, auto se hýčkalo. Takže na pojížďky za nákupy jedině na kole. Když tehdy tatínek dorazil z nákupu, seděla jsem v kuchyni a sledovala maminku při vaření. Tatínek složil těžké nákupní tašky na podlahu a začal vybalovat nákup. Pak se z ničeho nic zarazil, trhnul sebou, otočil se na maminku a říká:
„No, představ si, mamino…prý starému Charvátovi někdo před obchodem ukradl kolo.“
Maminka se otočila od vaření a nevěřícně na to: „Jak ukradl?“
„No, normálně, ze stojanu na kola, šel nakupovat, nechal si tam kolo, a když přišel, kolo už tam nebylo,“ řekl suše tatínek, pak kroutil hlavou, načež maminka kroutila hlavou taky a říkala něco ve smyslu, že to snad není ani možné.
„No, to už abychom si zamykali i kola před obchodem, to jsme to dopracovali!“ zakončil tatínek rozhovor pro mě dodnes touto památnou větou a pokračoval ve vybalování nákupu.
Často si ten rozhovor připomenu, když si své kolo někde na ulici zamykám a přijde mi až k nevíře, jak je i v tomto ohledu svět relativní. A o tom, jak je vše relativní, v čase i lokaci, bude tato povídka.
Zhruba o patnáct let později, co se odehrála ona příhoda s ukradeným kolem, jsem přerušila práci na svém doktorátu a se svým kamarádem Honzou jsme vyrazili do Ameriky, dělat tam nekvalifikovanou, námezdní práci, práci všeho druhu. S batohem, trochou svršků a spacáky jsme tehdy přijeli do státu New Hampshire, do hor, kterým se říká Bílé, tedy White Mountains, do městečka North Woodstock. A jak to bývá, štěstí chodí ne po horách, ale po lidech, a když se štěstí usmívá, umí se usmívat i vrchovatě. Přesně tak, jak se tehdy usmívalo i na nás. Ovšem, že by štěstí chodilo k lidem jen tak, nezváno, nepozváno?“ Ne, ne! Dvířka se mu musí otevřít. A ta dvířka uměl Honzík otevírat dokonale, protože Honzík to byl přes štěstí hotový kouzelník.
„Pojď, jedem s nimi,“ řekl Honza, co se vrátil od skupinky lidí, k níž se pěkně ladně, pěkně po Honzovsku, připletl, hned, co jsme vystoupili z autobusu.
„Ve sklepě? To je ale podezřelé,“ váhala jsem.
„Neboj,“ už mě táhnul za ruku s tím, že to bude téměř zadarmo.
Místnost to byla útulná: až na jednu starou matraci, nebylo v ní vůbec nic. Neváhali jsme a nabídku nového domova přijali.
„Co?! Na obchůzku do města? Honzí, já jsem ale strašně unavená!“ děla jsem já krátce na to. A tak, raději jsem dřímala. Avšak, když jsem oči otvírala, a to nevím, jak dlouho jsem to spala a snila, jakýsi kouzelník svá kouzla ze svého batohu zrovna v tu chvíli přede mnou tahal. Rychlovarnou konvici, krátce nato žehlička to byla, dokonce i fén na vlasy, to abych měla, vylovil odkudsi zespod, a u nohou mu k tomu pro mě stála, světe div se, mikrovlnka.
„Honzo!“ vykřikla jsem.
„Hned tady kousek odsud…“
„Co, Honzíku?!“
„Skvělý smeťák …!“ smál se.
„Honzo!“ vykřikla jsem já zase. Černé pánské kolo to pro změnu bylo!
„Je perfektní, zcela funkční“ smál se opět.
„No, jo, Honzí“ radost ve mně ovadala, „ale já?…na čem budu jezdit já?!“.
Smál se pořád. „Uznej, jet s mikrovlnkou na dvou kolech?“
„Fakt, jo?“ vydechla jsem.
„Tak honem, oblíkej se, jdeme pro něj!“
Zářila jsem, utíkala.
„A vysyp batoh a vezmi ho s sebou. Jsou tam i pěkné hrnce!“ volal ještě.
Kolo bylo červené a dámské, a ze smeťáku nebylo. Honzík ho vyprosil od nějakých lidí, u nichž prý, představte si, na mě celé roky čekalo! A nejen to, k řídítkům toho kola kdosi provázkem přivázal cedulku, a na tu cedulku úhledným písmem napsal „Old but nice!“ A skutečně, bylo to nejkrásnější a nejmilejší kolo, jaké jsem v životě viděla. Krásné, úžasné a téměř zázračné! A to, že bylo staré a vlastně i na tehdejší standardy nepohodlné, tak to jsem tehdy vůbec nevnímala.
Mít vlastní kolo pro mě znamená mít prostředek ke svobodě. „Mít kolo“ to má pro mě „váhu“, avšak tenkrát mít kolo, tak to pro mě znamenalo i mít pořádný kus jmění.
Čekala jsem tedy venku, před obchodem, a hlídala nám kola. Honza se vrátil brzy a hned hlásil: „Tak, zámky nepotřebujeme, ptali se, odkud jsme a kroutili hlavami, co jsme to za země!“
„Taková ostuda, co si o nás teď myslí,“ trápilo mě chvilku, než mě Honza táhnul do .…cože?… Dollar Tree…?… shopu? „Co položka, to dolar,“ řekl tehdy. No, nekup to!
A tak, v Dollar Tree Shopu jsme si do naší nové kuchyně koupili vše potřebné, i k jídlu tam něco bylo, a pak přes smeťák jsme šli rovnou k domovu! Doma, jsme si uvařili čaj, obložili šunkou chleba, sedli si na matraci a sledovali nohy chodců, kráčejících podél oken našeho sklepa a cítili jsme se pohádkově bohatí. Úplní boháči, nepotřebovali jsme totiž k životu nic víc než to, co už jsme měli. A to byl jen pouhý první den našeho amerického snu.
V Americe jsme byli 3/4 roku, a pracovali jsme tam hodně, něco kolem 110 hodin týdně, od šesti od rána do půlnoci, takto každý den krom neděle. Nikdy jsem nebyla tak moc unavená, jako tehdy. Přesto jsem nikdy nebyla tak šťastná, jako tehdy. Uklízeli jsme v jednom podniku, v prádelně jsme skládali prádlo, v hotelu uklízeli jako pokojské, a byla to nejzajímavější a nejzábavnější práce, jakou jsem kdy v životě dělala, a zvláště pak, když jsem dělala svou nejmilejší práci – práci myče nádobí.
Restaurace, v níž jsem myla nádobí, nesla název Timber Mill a byla v sousedním městečku, které se jmenovalo Lincoln. Timber Mill byla největší restaurace široko daleko, neustále plná hostů, až k prasknutí. A já, jsem si tam v té restauraci vysnila a usmyslela, že ze mě bude vyhlášený myč nádobí! Ten nejlepší v kraji!
Kochala jsem se ve své práci často: „Je to výsost!“ Ano, všichni s obdivem ke mně vzhlíželi …jistě…tedy, takový pocit jsem tenkrát měla. I když, musím dodat, znáte lidi, někteří mi vehementně tvrdili, že to není práce pro ženy, máchat si takto ruce v pomejích…...
„Asi závist, jinak nevím,“ říkala jsem si tehdy. A tak, znáte lidi, nabízeli mi práci jinou, prý „lepší“, třeba s hosty. Ale na mě si nepřišli. Odmítla jsem, jednou, dvakrát, a tak už mě nechali.
Byly to totiž pro mě chvilky poezie, básně řazené do sbírky.
Kuchyně byla jako obrovská funící, kouřící parní lokomotiva, která se sice na počátku rozjížděla vždy trochu pozvolna, ale pak, když se rozjela, jela na plné obrátky, na plný výkon bez zastavení po mnoho hodin. A pak, ke konci, ta lokomotiva začala přibržďovat, brzdila víc a víc, až se celý ten kolos zastavil a bylo najednou úplné ticho, a to právě odbila půlnoc. Ovšem, i v těch nejrušnějších dnech byly volnější chvilky, kdy se posedávalo na prázdných bednách vzadu za kuchyní, hned vedle kontejneru na odpadky, a povídalo se. Nebo, za zvuku Johnnyho Cashe, typického pro toto místo, jsem tak ráda pozorovala kuchaře, potetované zarostlé chlapáky, jak kleštěmi přehazují steaky na roštu či točí pizzou nad hlavou, chlapáky, kteří se každý večer něžně předháněli v tom, který z nich může připravit dvoupalcový steak velký přes celý talíř jako večeři pro mě. A tyto, přesně tyto chvíle byly pro mě momentky opravdového života, a jejich krása se nedá vyjádřit slovy.
S North Woodstockem jsme se sžili dokonale, znali jsme tam kdekoho a kdekdo znal nás. Byl to pro nás domov se vším všudy. A možná, když bych se nepotřebovala vrátit domů, abych si dodělala ten svůj doktorát, možná bychom tam s Honzíkem v tom sklepě žili šťastně dodnes.
Než jsme se vrátili domů do Česka, jeli jsme s Honzou na okružní cestu po Americe, koupili jsme si, jak jinak než „za babku“, měsíční permanentku na Greyhound. Greyhound Bus je slavná americká autobusová sít, proslulá svými autobusy s vyobrazeným chrtem v běhu přes celou délku autobusu, a právě těmi autobusy jsme s Honzíkem objeli celou Ameriku. Spali jsme tehdy, kde se dalo, jedli nejlevnější jídlo, co se dalo, a měli jsme jen jeden druhého.
A já tam jednou, na té naší cestě Amerikou, bylo to uprostřed Navajské pouště, zažila něco, na co se nedá zapomenout. A to je pravou pointou této povídky. Bylo to v okamžiku hned poté, co jsme s Honzou v jeden moment ustali v hovoru. Stáli jsme tam, já a Honza, široko daleko nikdo a nic, jenom dlouhá rovná cesta, vpředu i vzadu ztrácející se někde v dáli za horizontem, a kolem nás od horizontu k horizontu jen monotónní, vyprahlá krajina. Všude v tom prostoru kolem bylo ticho, jen jemné pofukování větru bylo občas slyšet.
„Honzo,“ řekla jsem a podívala se na něj, „to ani není možné, to je taková paráda.“
Honza se na mě podíval a jen zašeptal: „Je, viď?“
Stáli jsme tam a nasávali to nic, a právě to nic nám umožnilo pochopit jednu věc – pochopit naše vlastní já, bytostně ho procítit. A uvědomit si vlastní já, to je veliký zážitek, to se nedá jen tak popsat. Člověku to zcela jistě jednou provždy změní pohled na svět i na sebe sama.
Když jsme se tehdy dali zase do pohybu, po té dlouhé horké cestě, vedoucí od horizontu k horizontu, už jsem to nebyla dřívější já. Už jsem byla jen takový malý človíček, který jako takový malinký a svým způsobem nedůležitý mraveneček kráčí po té naší veliké zeměkouli. A právě od toho magického momentu tam v Navajské poušti vím, a vím to zcela bytostně, že ten človíček ke svému životu a štěstí nepotřebuje nic moc.
Důležité je však mít sám sebe, a o to právě v životě jde. Mít majetek je skvělé, dopřává to totiž člověku komfort, ale z druhé strany mu to plíživě a potají bere svobodu. A zažívat maximální svobodu, to je jako zažívat pocit absolutního životního štěstí. Avšak je na každém člověku, kolik komfortu a kolik svobody si pro svůj život vybere.
Když jsme tenkrát opouštěli Ameriku, na chvíli jsme stáli na střeše jednoho z Dvojčat, těch Dvojčat, co za dva roky poté padla, a padla proto, aby Amerika už nemohla být tak svobodná, jako dřív. Dívali jsme se tenkrát z té výšky na svět a říkali si, jak je ten svět ohromně krásný. Domů jsme se vrátili pár týdnů před Vánoci.
A to jsme takhle leželi s Honzou v jeho pokoji mládeneckého bytu na sídlišti na kraji lesa, leželi jsme na matraci na zemi, uprostřed Honzova mládeneckého bince, a poslouchali Hendrixe. Leželi jsme, koukali se do stropu a říkali si, jak je ten život parádní. Honza se z ničeho nic ale omluvil, že musí jít něco zařídit. Ani jsem tehdy nevnímala, že odešel, jak jsem byla opojená radostí. Po nějaké době přišel a přemlouval mě, abych s ním šla na procházku do lesa, který byl hned za sídlištěm. Byla jsem nevrlá, nechtělo se mi, ale nakonec jsem šla. Venku byla tma, byl pozdní večer, vlastně skoro noc a všude ležela spousta sněhu. Honza mě vedl lesní pěšinou, sníh mi padal do bot a já byla na Honzu zlá. Honza se zastavil, vzal mě do náruče a řekl: „Zavři oči“, a pak mě jako miminko ještě chvilku tím zasněženým lesem nesl. Nato se zastavil, řekl „neotvírej,“ a postavil mě na zem. Pak už řekl: „Už můžeš.“ A já oči otevřela a přede mnou v tom zasněženém nočním lese zářil smrček, malý zasněžený smrček v záři svíček vykukujících z toho sněhu, a vedle toho smrčku stálo mé americké kolo. Byl to nejkrásnější vánoční dárek, který jsem kdy dostala, a krásnější už dozajista nikdy nedostanu. Honza mi tenkrát z Ameriky to kolo přivezl, aniž bych si toho všimla. Protože Honza, to je opravdový kouzelník.
Za vydělané peníze, a že jich bylo dost, protože dolar byl tehdy hodně vysoko, jsme si pořídili nějaké majetky. Majetky, které…ano, potají nám odsály kus naší svobody, protože ano, už to nikdy nebylo tak sofistikovaně opojné jako dřív.
Rok poté, co padla Dvojčata, jsem se do Ameriky vrátila, sice bez Honzy, ale už jako vážená paní s váženým titulem a pozicí ve vážené americké výzkumné instituci. A tak, jednou, to jsme byli na konferenci v Houstonu a bydleli v Hiltonu, jsem si šla odpoledne v hotelu zaplavat. Bazén byl v posledním patře budovy, a tak, když jsem tam tak plavala, jsem se přes skleněné stěny budovy z té výšky, dívala na panorama města a jeho mrakodrapy. Říkala jsem si: „Jak nadpozemsky krásné a přitom nevyzpytatelné.“ Ve stejných ulicích, na které jsem se tenkrát, plavajíce, dívala z té výšky, jsme před pár lety s Honzou chodili, a byli špinaví, unavení a krásně svobodní. A když jsem tam tak plavala, srovnávala jsem tehdejší teď s tehdejším předtím, co se mi jako líbí víc. A pokud vás napadne, že přijdu s laciným klišé, že to poprvé, tenkrát s Honzou, že to bylo lepší, protože jsme snad byli chudí, ale svobodní, tak vás zklamu, protože to v obou případech bylo srovnatelně krásné. Podle mě, totiž, nezáleží na tom, kým jsme, abychom viděli krásu světa, ale záleží, jakýma očima se na ten svět okolo chceme dívat.
A abych dopověděla svou povídku zcela, chci dodat, že za svou zemi se stydět nemusíme, protože pobertové přes kola jsou ledaskde a zjevně byli i v Americe dávno před tím, než padla ona Dvojčata. Zámků a řetězů na kolech jsme totiž tenkrát s Honzou na naší cestě napříč Amerikou viděli tolik, že jsme je pak už přestali počítat. Tedy, vše je relativní v čase i lokaci, a člověk by měl vše okolo soudit jen velmi opatrně.
Tuto povídku chci věnovat Honzovi, protože byl to až Honza, kdo mě naučil, jak mám život správně žít, a to navzdory všem posměváčkům, a že takových mezi námi je. Honzíku, děkuji ti moc. A pozdravuj ode mě doma svou Markétku. Jsem ráda, že sis pro sebe našel tak skvělé děvče.
Náš americký sen
