Má první láska? Ale „já“ má přece rádo „po svém“

Má mě „lád“ nemá mě „lád“, má mě „lád“, nemá mě „lád“ - dubnovou zahradou se nesl hlásek od sousedů. Zaposlouchala jsem se. Děvčátko se zarazilo. „Babi, a jak je to dál?“ slyšela jsem. Byl to hlásek malé Beátky. Pousmála jsem se. Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem kdysi často, taky jako děvčátko, odříkávala tutéž magickou formulku, a přitom hloubala nad tajemstvím onoho kouzla. „Jak to ten kvíteček jen může vědět,“ dumala jsem.

„Má mě rád, nemá mě rád“ ptala jsem se tenkrát, ale ptám se i teď. Od doby, co jsem lístečky odtrhávala, vykvetlo a odkvetlo mnoho kvítečků, vše nenávratně odvál čas. Avšak, zatímco tenkrát jsem o lásce věděla pramálo, teď o ní vím ještě méně. A to asi proto, že nad tajemstvím lásky hloubám mnohem hlouběji než tenkrát. A až se mi z toho hloubání někdy zamotá hlava. Kouzlo „má mě rád, nemá mě rád?“ je totiž mnohem tajemnější, než je na první pohled znát. „Je to snad ruka nějakého černokněžníka,“ někdy si říkám, „která nás do léčky skrze své nitky tahá, a to, když my se jen tak obyčejně ptáme, a ještě ve vlastním sebeklamu bláhově jdeme vpřed.“

„Má mě rád“ jak ošemetné. Totiž, bylo by iluzorní se domnívat, že o lásce víme dost.

Má první láska se jmenovala Ríša, a já jsem chtěla moc, aby jí byla. Krátce předtím, než jsem si Ríšu jako první lásku stanovila, odříkávala jsem odříkávadlo, lístečky padaly z mých prstíků, sedmikráska to byla, co jsem držela, a já se náhle zarazila. „Jsem bláhová,“ uvědomila jsem si něco v tom smyslu, „opakuji formuli pořád dokola a nemám ani toho, kdo by mi pusinku dal, za ruku mě vzal. Jak poznám, že kouzlo funguje? Nepoznám!“

Chodila jsem tenkrát do první třídy. Nejezdila jsem autobusem jako jiné děti. Totiž, kdybych jezdila autobusem, musela bych přecházet „velkou cestu“, tj. frekventovanou silnici, a té já se bála, a tak jsem radši chodila dlouhou cestu pěšky. Nevadilo mi to. Cestou jsem si povětšinou zpívala, případně nahlas odříkávala básničky či si krásně prostě jen tak přemýšlela. Procházela jsem starou havířskou kolonií, poté podél železničního náspu, pak jsem musela jít oklikou kolem obchodu, protože mě jiné děti upozornily, že tou ulicí, kterou bych se správně měla vydat, jít nesmím, kvůli dědkovi se srpem, který v ulici bydlí a ten srp po dětech vždycky hází, pak jsem šla kolem průmyslové školy, na jejíž zdi bylo křídou napsáno velkými tiskacími písmeny slovo ABBA, což byla písmenka, která jsem už znala, ale nápisu jsem se podivovala, a pak jsem pokračovala zase jinou oklikou, a to kvůli zlému psovi, poté kolem hračkářství, kde ve výloze měli vystavenou krabičku s krásnými perličkami, tolik jsem si chtěla perličky koupit, ale ostýchala jsem se jít dovnitř. A tak jsem šla dál a dál, než jsem se konečně dostala domů.

Jednoho dne se ke mně na cestě ze školy připojil Ríša, chlapec, který bydlel v domě, který jsem na své cestě míjela. Ríša byl můj spolužák, ale protože byl teprve konec září, v té době jsem Ríšu ještě moc neznala.

„Ríša, ten ví všechno,“ říkala jsem si, když už jsem s ním kráčela poněkolikáté. „S Ríšou se nemusím bát, Ríša mě ochrání, Ríša mi vše vysvětlí“ měla jsem ten pocit. Takže, například, Ríša mi vysvětlil, že nic takového, jako je dědek se srpem neexistuje, nebo, že ten zlý pes je kamarádský pejsek Míša. A když jsme jednoho dne míjeli hračkářství, zeptal se mě, jestli by mi nevadilo jít s ním dovnitř, že si potřebuje koupit Kanagon. To slovo jsem slyšela poprvé, a tak jsem se zeptala, co to jako je.

„Kanagon? Ty neznáš Kanagon? To je fantastické lepidlo, je na všechno. Kanagon by měl být v každé domácnosti.“ vysvětlil.

„Aha, tak to já si jeden taky koupím,“ na to já, vytáhla jsem desetikorunu, a nakonec pro jistotu koupila kanagony raději dva. Na perličky jsem v tu chvíli ani nepomyslela. Říkala jsem si: „Ten Ríša, ten ví opravdu všechno, ví věci, které určitě ani mí rodiče nevědí.“

Nato jsme kráčeli dál naší cestou, já si prohlížela tubu s Kanagonem, a to jsme zrovna procházeli kolem průmyslové školy s nápisem ABBA, kdy jsem si pomyslela něco ve smyslu „no, taky nejsem hloupá“ a ukázala jsem na nápis a řekla: „Podívej, takoví velcí a ani neumí napsat slovo BABA.“ Ano, Ríša byl pro mě trefa do černého, to už jsem věděla pak jistě.

Krátce nato jsem nalákala Ríšu k nám domů. Tedy, jen na zahradu, protože dovnitř do domu, jsem nesměla nikoho vodit. Chtěla jsem, aby mě měl Ríša rád. V rohu naší zahrady stojí jabloň, v době příběhu s Ríšou to byla malá jablůňka o malinko vyšší, než jsem byla já, a tehdy rodila svá první jablíčka. Červená jablíčka se na stromečku krásně vyjímala. Tolik jsem chtěla, aby mě měl Ríša rád. A tak jsem ho dovedla až k té jablůňce a utrhla jsem pro něj jablko a se slovem „chceš“ jsem mu jej podala. Ríša se hezky usmál a poděkoval, byl to velmi hodný a slušný chlapec. Avšak, já jsem nechtěla, aby mě Ríša měl rád jenom trochu, chtěla jsem, aby mě měl rád hodně!

„Jedno jablíčko na opravdickou lásku třeba nestačí,“ pomyslela jsem si. A tak, přisunula jsem si jeho školní brašnu až k jablůňce a všechna ta jablíčka, co ten stromeček ve svém životě poprvé urodil, jsem natrhala a do té brašny naskládala. Mí rodiče se tenkrát divili, když našli stromeček očesaný, ale nezlobili se, naopak, usmívali se.

A naše kamarádství s Ríšou? Nějak brzy vyvanulo, už si nepamatuji přesně proč, ale možná to bylo jen tím, že těch jablek bylo na Ríšu přespříliš. A protože jsem tenkrát ještě neznala ten slavný příběh o edenském jablku, říkám si, že pro ženy je dávat mužům svá jablka něco tak přirozeného a zřejmého, že se to koneckonců přímo „muselo“ stát námětem onoho slavného příběhu.

Tak, a vidíte, a já jsem se dostala v psaní svého příběhu tam, kam jsem dojít vůbec nechtěla. Totiž, původně jsem chtěla psát jakousi stať o tom, jak je láska ve skutečnosti jen a jen zištná, soubojem dvou mocných já, soubojem, kdo z koho.

A byl by to člověk osvícený, kdo by nám řekl, a zcela jistě by svým slovům věřil, protože by svá slova na vlastní kůži už prožil, že pro to, abychom uměli bližního milovat jako sebe samého, musíme nejdříve dobře pochopit svět, a hlavně se jej naučit brát tak, jak k nám přichází. A to je umění velice těžké, avšak přichází s ním i ta mýtická láska - láska nezištná, ta v absolutním měříku krásná. Psát o těchto věcech ale více nebudu. A to ne proto, že bych se bála při představě toho, jak mě budete chtít za moje hanobení obyčejné lidské lásky pranýřovat, ale jen proto, že nechci, aby můj příběh s Ríšou byl přehlušen takovými propletenci, ze kterých se člověku jen motá hlava.

„Já“ má rádo „po svém“, každé „já“ má rádo „po svém“.

A tak, ptám se já, kde je já a kde je ty na cestě mezi těma dvěma?

Milovat všechno a nelpět na ničem, říkáš ty, milovat všechny a nelpět na nikom, šeptáš mi, milovat sebe a nelpět na sobě.

Aha, vím už já! Milovat život a přitom lpět, život takto jako jediný, pro něj jsme byli přece stvořeni. On je láskou naší první, i tou poslední!

Vím už já! Ale víš i ty, že ne život, ale jenom ty a ty, ty jsi přeci mému srdci zrozený, pro tebe, jen pro tebe mi teď tolik krvácí.

Přesto, vím už já.

Že jsi nepochopil?

Každé já totiž skrze tebe miluje vždy jen samo sebe!

A pláču já, protože přece já…..

……ty přece víš, že já….

Tato povídka je věnovaná všem ženám, slečnám, paním, dívkám i babičkám, které, stejně jako já, ke svému životu tolik potřebují svého Ríšu.