Článek
Ve středu budovy stálo velké, zlaté schodiště, a tím schodištěm onoho dne stoupaly nahoru dvě ženy. Pokud půjdete zlatým schodištěm, nikdy se nemůžete ztratit, vysvětlila starší žena té mladší, patrně slečně. Slečna se usmívala a rozhlížela se kolem. V budově vládlo příjemné živo, a bylo to živo vlídného domova.
„Tady máme jídelnu, tady společenskou místnost a tady jsou chodby s jednotlivými pokoji, tady také najdete sestřičky,“ pokynula žena do prostoru.
Slečna se s ostychem rozhlédla kolem a viděla sestřičky, jak se po chodbách malebně zjevují, ztrácejí a zase zjevují a usměvavě jí a ostatním přejí dobrý den. Slovo sestra, napadlo ji záhy, jak hluboký význam toto slovo má. Být sestrou znamená být v řadě s druhým a být v řádu s druhým, bližním, být jako on z jednoho rodu a roubu, druhé s laskavostí vnímat jako sám sebe. Být pravou sestrou je být pravou láskou.
Uvažovala takto, když se se svou průvodkyní dostala zlatým schodištěm do druhého patra a poté pokračovaly po jedné z jeho chodeb.
„Kdybyste měla na srdci cokoliv, prosím, přijďte,“ dodala starší žena slečně těsně předtím, než otevřela dveře společenské místnosti, v němž se rozléhal zvuk harmoniky.
„To je pan Pospíšil,“ představila žena slečně velmi starého muže, kterého z hloučku podobně starých lidí přivedla ke dveřím.
Slečna podala muži ruku a řekla: „Dobrý den, já jsem Theodora.“
Pan Pospíšil pokynul, aby se posadili ke stolečku, který stál na chodbě kousek vedle nich. Dvojice se tedy usadila. Starší žena oběma přinesla kávu, rozloučila se a nechala je pro danou chvíli svému osudu. Seděli naproti sobě a rozpačitě se na sebe dívali. Pohled pana Pospíšila byl takový měkký a vlídný, přesto bylo znát, že se nemůže dočkat vysvětlení důvodu nečekané návštěvy. Ještě nebyl znalý zákonitostí onoho domova, a tak nerozuměl. Theodora se zprvu jen mlčky usmívala, otálela s vysvětlením. Přemýšlela totiž, jak začít, nechtěla vypadat hloupě. Hledala odvahu a ospravedlnění.
„Je to přece tak prosté,“ říkala si, „a prosté věci mohou být často chápány jako hloupé.“
„Ale toto není hloupé, je to jen prosté a je to tak prosté, jak jen to prosté může být,“ utěšovala se uvnitř sebe. Theodora se na pana Pospíšila podívala, ostýchavě se pousmála a začala.
„Já vím, že to možná vypadá trošku zvláštně, ale já jsem přišla vám pro radost,“ řekla, sklopila oči, jemně se pousmála a opět se na pana Pospíšila podívala a pokračovala s vysvětlením, „třeba radost z toho, že si spolu budeme povídat. Protože povídat si je krásné. Tedy, samozřejmě, jen pokud byste si se mnou povídat chtěl.“
To řekla, odmlčela se, usmála se a s lehce skloněnou hlavou, ale pohledem upřeným na pana Pospíšila čekala na jeho souhlas. Tvář pana Pospíšila se v tu chvíli rozjasnila, rozzářila, oči se mu otevřely dokořán, ve stejnou chvíli mu povolily jeho rty a ústa jako překvapením se mu lehce pootevřela. Vydechl, pak se zhluboka nadechl, rychle několikrát pokýval hlavou a pak začal povídat. A povídal dlouho, povídal tehdy celé odpoledne, povídal bez ustání, a to tak, že Theodora toho odpoledne mohla jen poslouchat a neříkat vůbec nic. A tak jen seděla a usmívala se. Nikdy neslyšela tak dlouhé povídání, povídání bez ustání. A ačkoliv o devadesátiletém lidském životě je toho mnoho, co říci a je toho mnoho, co vyslechnout, pointa leží někde jinde než v tom, kolik toho měl ten starý muž tehdy k vyprávění.
A Theodora tu pointu moc dobře znala a pro tu pointu tehdy toho muže navštívila. Druhému naslouchat, to je ona pointa. A naslouchat druhému je prosté, a přitom vzácné, je to vzácnější, než jak se na první pohled zdá, a mocnější, než jak to vypadá. A nemusí to platit jen pro člověka na sklonku života, jako byl pan Pospíšil, který krátce předtím, než potkal Theodoru, ztratil domov, aniž se nadál. Cítil se najednou vykořeněný bez všech těch všedních a známých maličkostí, které ho provázely desetiletími, tvořících pevnou kostru jeho života, nepotřebný, sám a ztracený.
Když se tehdy pan Pospíšil v tom dlouhém povídání na chvíli odmlčel a Theodora se začala rychle omlouvat, že už musí jet a pan Pospíšil už tak nebude moci ve svém vyprávění pokračovat, věděla jistě, co rázem nastane. Totiž, že jiskřičky v očích pana Pospíšila, které tehdy zářily po celé odpoledne, pohasnou, a tak celý jeho pohled pohasne, oči se sklopí, rysy v jeho tváři zvadnou a pan Pospíšil se jako by celý propadne dolů.
Ano, zázraky se nedějí, možná si v tu chvíli pan Pospíšil pomyslel. Možná si zahanbeně také řekl, že procitá ze svého chvilkového poblouznění či sladkého snu a ocitá se znova tam, kde byl předtím. Tedy, v koncích, na konci, sám ve světě nic a pro nic.
Přesto, že to pro Theodoru byl muž o dvě generace starší, ona v něm v tu chvíli neviděla starého muže, ale naopak malého a opuštěného chlapce. Theodora uvnitř své představy chlapce nejprve pohladila po tváři a pak ho celého pevně sevřela do své náruče. Představila si to, co by udělala každému malému a opuštěnému chlapci. Protože ono ve skutečnosti mezi starým mužem a malým chlapcem, hledajícími útěchu, není žádný velký rozdíl a nebyl to rozdíl tehdy ani pro Theodoru.
„Pokud byste byl rád, můžu za vámi zase přijít a zase si budeme moci povídat,“ však řekla nahlas a usmála se.
Nato pan Pospíšil zvednul zrak a s jiskřičkami v očích řekl zdánlivě obyčejné: „To bych byl moc rád.“
Theodora, když se tehdy vracela domů, bytostně procítila jednu věc, a to, jaké to je být sestrou, a to byla pro ni veliká krása a štěstí.
Věnováno sestrám domova, jehož jméno znamená lásky čas, věnováno Domovu pro seniory Máj.
Domov pro seniory Máj má spolupráci s organizací ADRA a jejími dobrovolníky.
